OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na prvé vypočutie je novinka FEAR FACTORY skôr sklamaním. Hudobne i zvukovo sa až nezdravo podobá na dva roky starý „Mechanize“, žiadna zo skladieb nie je vyložene hitová a všetky sú si navzájom podobné a nevybočujú z klasickej mustry, ktorou sa skupina riadi už od polovice deväťdesiatych rokov. Zdanie však v prípade „The Industrialist“ mierne klame, čo by možno ani nikto nečakal.
História sa opakuje
Dalo by sa povedať, že dnes sa FEAR FACTORY nachádzajú v podobnej situácii, v akej sa ocitli v roku 2005. Majú za sebou podarený „comebackový“ album v zmenenej zostave a práve do sveta vypúšťajú novú nahrávku, ktorá má ich postavenie potvrdiť. Na rozdiel od s alternatívnym rockom a metalom experimentujúceho „Transgression“ stavila aktuálna nahrávka na osvedčené postupy.
Ak by „The Industrialist“ vyšiel niekedy v roku 1996, kritici by ho označili za pokračovanie úspešného modelu z „Demanufacture“. Strojové a kopákmi podkuté riffy tvoria kostru skladieb, hardcorovo-metalový expresívny vokál v slohách sa strieda s čistým spevom v refrénoch, melódie dokresľujú industriálne klávesy. Skrátka to, čo bolo pred takmer dvadsiatimi rokmi úžasne moderné, je dnes už 90‘s retro, ktoré nikoho neprekvapí. To však neznamená, že to už nemusí byť zábava.
Automat ubral na dravosti
Je skutočne zaujímavé počúvať prvý album FEAR FACTORY, na ktorom hudobníci otvorene priznávajú, že bicie sú naprogramované. Keď si ich však porovnáte s „Mechanize", rozdiel je badateľný. Veľká škoda je teda v odchode bubeníckeho mága Gena Hoglana, ktorý je známy svojim odporom voči naprogramovaným bicím. Vo februári, teda mesiac pred Hoglanom, skupinu opustil aj basgitarista Byron Stroud. Nahrávania sa tak zúčastnili len Dino Cazares, Burton C. Bell a dlhoročný klávesák a producent Rhys Fulber, ktorý sa skladateľsky podpísal aj pod väčšinu skladieb.
Príprava na reunion?
Čiernym koňom nahrávky je štvorka „God Eater“, kde si ústredný nervný motív prehadzujú klávesy, gitara a djentové pasáže sa striedajú s 80’s industriálom ála MINISTRY v slohách. „Virus Of Faith“ pripomenie nostalgickou atmosférou album „Obsolete“. Škoda, že Cazares nepridal napríklad opäť nejaké gitarové sólo, ktoré príjemne ozvláštnilo „Fear Campaign“ z minulej dosky.
Vytknúť sa „The Industrialist“ dá stávka na istotu, záverečná a celkom nudná mantra „Human Augmentation“, a tiež to, že koncept obalu je už po štvrtýkrát taký istý, len tie dve F-ká sú zakomponované trošku rafinovanejšie ako pri „Mechanize.“ Každopádne si FEAR FACTORY pripravili dokonalú pôdu pre reunion najznámejšej zostavy. Nechajme sa „prekvapiť“.
Neprekvapivý, neoriginálny, ale aj tak zábavný a na nič sa nehrajúci album.
7 / 10
Burton C. Bell
- spev
Dino Cazares
- gitara, basa, programovanie
John Sankey
- programovanie bicích
Rhys Fulber
- programovanie, klávesy
Matt DeVries
- basa (na turné)
Mike Heller
- bicie (na turné)
1. The Industrialist
2. Recharger
3. New Messiah
4. God Eater
5. Depraved Mind Murder
6. Virus of Faith
7. Difference Engine
8. Disassemble
9. Religion is Flawed Because...
10. Human Augmentation
Genexus (2015)
The Industrialist (2012)
Mechanize (2010)
Transgression (2005)
Archetype (2004)
Hatefiles (2003)
Digital Connectivity (2002)
Concrete (2002)
Digimortal (2001)
Obsolete (1998)
Remanufacture (Cloning Technology) (EP) (1997)
Demanufacture (1995)
Fear Is The Mindkiller (EP) (1993)
Soul Of A New Machine (1992)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Candlelight Records
Stopáž: 48:45
Produkce: Rhys Fulber, Fear Factory
Komu už tolerovat automat, když ne FF?
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.