Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poté, co vydali poměrně povedené album „Utopia“, se němečtí heavymetaloví klasici AXXIS na nezvykle dlouhou dobu studiově odmlčeli, aby téhle předlouhé pomlce dali letos korunu z těch (samozřejmě míněno ironicky) nejkorunovanějších - album plné cover verzí. A to ne ledajakých, ale cover verzí osvědčených diskotékových hitů plus mínus osmdesátých let minulého století. Nápad možná zajímavý, řeknete si, a já s vámi nakonec docela i souhlasím. Nesmělo by to ovšem dopadnout tak, jak to dopadlo na „ReDISCOver(ed)“, které vlastně není žádným albem cover verzí, ale albem, na němž AXXIS hrají... dosaďte dle výběru. Žádné přidané aranžmá (krom náležitě kovově znějící kytary samozřejmě, ale ta se snad rozumí sama sebou už jen z logiky věci), žádný přídech toho, že staré klasiky hraje někdo diametrálně odlišný, a že se jim snaží vdechnout svou vlastní duši. Ba ani typicky vysoký hlas Bernarda Weiße, který by snad v tomto směru mohl vzbuzovat alespoň nějaké naděje, nic neřeší, neboť je velmi často téměř zaměnitelný s originálem. Čili ani jeho prostřednictvím se kýžený ozvláštňující efekt nedostavuje (výjimkou je zřejmě „My Heart Will Go On“ Céline Dion, ale to je v tomhle spojení stejně poněkud tragédie, byť pěvecky ji Weiß zvládá celkem obstojně). Znáte-li tedy originály, určitě si je pusťte raději než letošní axxisovský kopírák. A znáte-li snad nějaké jiné podání předkládaných hitovek (jakože třeba u „Ma Baker“ v mém soukromém žebříčku dodnes neomylně vede letitá předělávka „Muší teror“ z dílny plzeňských POŽÁR MLÝNA), dejte jim šanci rovněž, protože horší už to, při vší úctě, v podstatě být nemůže.
3 / 10
ReDISCOver(ed) (2012)
Utopia (2009)
Doom Of Destiny (2007)
Best Of Axxis (Best Of) (2006)
Paradise In Flames (2006)
Time Machine (2004)
Eyes Of Darkness (2001)
Colection of Power (Fan EP) (2000)
Back To Kingdom (2000)
Voodoo Vibes (1997)
Matters of Survival (1995)
The Big Thrill (1993)
Access All Areas (Live) (1991)
Axxis II. (1990)
Kingdom Of The Night (1989)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Phonotraxx Publishing
Stopáž: 54:47
Tracklist:
1. Owner Of A Lonely Heart (YES)
2. Ma Baker (BONEY M)
3. Stayin' Alive (BEE GEES)
4. Roboter (KRAFTWERK)
5. White Wedding (BILLY IDOL)
6. Another Day In Paradise (PHIL COLLINS)
7. Message In A Bottle (THE POLICE)
8. Locomotive Breath (JETHRO TULL)
9. Live Is Life (OPUS)
10. Somebody To Love (GREAT SOCIETY/JEFFERSON AIRPLANE)
11. Don't Bring Me Down (ELO)
12. My Heart Will Go On (CÉLINE DION)
13. I Was Made For Lovin' You (KISS)
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
