Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poté, co vydali poměrně povedené album „Utopia“, se němečtí heavymetaloví klasici AXXIS na nezvykle dlouhou dobu studiově odmlčeli, aby téhle předlouhé pomlce dali letos korunu z těch (samozřejmě míněno ironicky) nejkorunovanějších - album plné cover verzí. A to ne ledajakých, ale cover verzí osvědčených diskotékových hitů plus mínus osmdesátých let minulého století. Nápad možná zajímavý, řeknete si, a já s vámi nakonec docela i souhlasím. Nesmělo by to ovšem dopadnout tak, jak to dopadlo na „ReDISCOver(ed)“, které vlastně není žádným albem cover verzí, ale albem, na němž AXXIS hrají... dosaďte dle výběru. Žádné přidané aranžmá (krom náležitě kovově znějící kytary samozřejmě, ale ta se snad rozumí sama sebou už jen z logiky věci), žádný přídech toho, že staré klasiky hraje někdo diametrálně odlišný, a že se jim snaží vdechnout svou vlastní duši. Ba ani typicky vysoký hlas Bernarda Weiße, který by snad v tomto směru mohl vzbuzovat alespoň nějaké naděje, nic neřeší, neboť je velmi často téměř zaměnitelný s originálem. Čili ani jeho prostřednictvím se kýžený ozvláštňující efekt nedostavuje (výjimkou je zřejmě „My Heart Will Go On“ Céline Dion, ale to je v tomhle spojení stejně poněkud tragédie, byť pěvecky ji Weiß zvládá celkem obstojně). Znáte-li tedy originály, určitě si je pusťte raději než letošní axxisovský kopírák. A znáte-li snad nějaké jiné podání předkládaných hitovek (jakože třeba u „Ma Baker“ v mém soukromém žebříčku dodnes neomylně vede letitá předělávka „Muší teror“ z dílny plzeňských POŽÁR MLÝNA), dejte jim šanci rovněž, protože horší už to, při vší úctě, v podstatě být nemůže.
3 / 10
ReDISCOver(ed) (2012)
Utopia (2009)
Doom Of Destiny (2007)
Best Of Axxis (Best Of) (2006)
Paradise In Flames (2006)
Time Machine (2004)
Eyes Of Darkness (2001)
Colection of Power (Fan EP) (2000)
Back To Kingdom (2000)
Voodoo Vibes (1997)
Matters of Survival (1995)
The Big Thrill (1993)
Access All Areas (Live) (1991)
Axxis II. (1990)
Kingdom Of The Night (1989)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Phonotraxx Publishing
Stopáž: 54:47
Tracklist:
1. Owner Of A Lonely Heart (YES)
2. Ma Baker (BONEY M)
3. Stayin' Alive (BEE GEES)
4. Roboter (KRAFTWERK)
5. White Wedding (BILLY IDOL)
6. Another Day In Paradise (PHIL COLLINS)
7. Message In A Bottle (THE POLICE)
8. Locomotive Breath (JETHRO TULL)
9. Live Is Life (OPUS)
10. Somebody To Love (GREAT SOCIETY/JEFFERSON AIRPLANE)
11. Don't Bring Me Down (ELO)
12. My Heart Will Go On (CÉLINE DION)
13. I Was Made For Lovin' You (KISS)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
