Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ráno je zatažené, jediné tenisky mám nacucané vodou a vytuněné nezbytným rudým trutnovským blátem. Tak teď jen ranního ruma, rohlík, nafasovat energiťáky a zeleninové šťávy, abych vydržel celý den a jde se na to.
Od ruské grindové sebranky S.C.A.T. jsem čekal více. Ruské extrémní kapely, které se dostaly na západ od Ukrajiny mě vždy bavily svým neurvalým nasazením a energií, S.C.A.T. sice měli hezké punčošky na hlavě, jinak však šlo o trochu vyčpělý gore grind, při kterém jsem dokončil snídani a při kávě pobaveně sledoval jejich ranní jančení.
Od příhraničních jižanů MARCH OF THE HORDES ze Slavonic jsem toho naopak mnoho nečekal. Několikrát jsem v kladné konotaci zaslechl jejich jméno, ale nikdy se s nimi nesetkal živě. Jejich set mě zastihl mezi distry a nikdy bych v té chvíli dle hudební stránky netipoval, že na podiu stojí domácí kapela. Když jsem se přiblížil přímo před scénu, vrátila mě zpět do rodné vsi. Laxní vystupování bylo totálně bez energie, jakoby to kluky spolu snad ani nebavilo, chyběla tomu jiskra a šmrnc… Po jejich tvorbě se zcela jistě ještě podívám, toto propojení valivého death metalu a crustu rozhodně stojí minimálně za prozkoumání, ale kontakt s živou prezentací příště ještě dobře zvážím.
Při EVISORAX bloudím po distrech a následující BUFFALO GRILLS mě zklamali na plné čáře. Možná proto, že dle průvodce Obscenem jsem byl natěšený na hudbu, která je pohybuje někde mezi NASUM a NAPALM DEATH a dostal jsem trochu nahnilé tupé italské grindové číslo, kde z obou zmíněných veličin nebylo ani to, co by se za nehet vešlo.
U dalších vystupujících trochu přimhouřím oko nad instrumentální stránkou i nad absencí baskytary v sestavě. Jde o sympatické komando metalových džihádistů ze Saudské Arábie, které má problém s hraním na území domovského státu. Koncerty dělají tajně, aby neskončili ve spárech mravností policie. CREATIVE WASTE tak vysypali horu zdravé deprimace a nasrání ve svém krátkém death-grindovém setu. Perfektní ale byl feeling a energie, která čišela z jejich maličkého nasupeného frontamana, jenž mi svým vystupováním trochu připomínal tasmánského čerta z Animáků.
Další exotickou podívanou jsou ENTE z Ekvádoru. Jejich vokalista musí být jednoznačně synem představitele Thulsy Dooma z Barbara Conana roku 1982, jinak si tu neuvěřitelnou podobu nedokážu vysvětlit. Jejich hudba je inspirována oldschoolovým grindem a death metalem, vokalistovi a basákovi nechybí charisma a řádně se do toho při koncertu opírají. Ačkoliv hudebně mě příliš nezajímají, rozhodně se u nich člověk nenudil a ani neměl pocit, že na scéně stojí amatéři, kteří mají své nástroje v rukou jen pár týdnů.
Při SOCIAL SHIT jsem se opět prodíral distry a dolů k pódiu se dostávám až na brazislké ANDRALLS. Starý thrash jak řemen, sestava jen v trojčlenném základu se zpívajícím kytaristou a zvuk čistý jak kříšťál. Thrash metal v této ryzí podobě se prostě sprzněně dělat nedá. Kytarista krouhá riffy s přesností chirurga. Sympatické nasazení a poctivá oldschool thrash jízda i heroická kytarová sólíčka dělají z Brazilců jednu z nejlepších koncertních kapel tohoto dne.
Ankarsko-istanbulský SAKATAT předvedl syrový starý nesmlouvaný grindcore. Bohužel opět bez basy. Hodně epileptické řádění jejich vyjícího vokalisty, který rozevřel ve svých hlasivkách album se sbírkou neuvěřitelného množství podivných hrdelních zvuků, nezastavilo nic, dokonce ani nejprve vypadávající, později i nehrající kytara. Jejich tvorba není ničím, co bych si pustil doma, ale díky energii, kterou kolem sebe kapela vytvářela, to živě fungovalo na výbornou.
Vysvětlete mi konečně někdo, jak to ti Švédi dělaj. Kdykoliv nějaký špinavec z této země vezme kytaru, hrozí, že vznikne něco naprosto skvělého. Kam se hrabe naše domácí „co čech to muzikant“ na záplavu geniálních švédských kytarových kapel napříč žánry. Švédský death metal, švédský crust, švédská matematika… Maj to ti blonďáci prostě v krvi. M:40 regulérně srovnali Obscene Extreme se zemí. Jejich vystoupení se ten den dalo poměřovat snad jen s večerními legendami z NASUM. Tato banda odredovaných crusterů přibrala basáka z death metalových EXHALE a vytvořila naprosto nekompromisní smršť, ve které se se snoubí prvky švédského crustu, chytré a emotivní melodiky s valivou bahnitou novou vlnou neocrustových kapel. Živě neuvěřitelně silné.
Na WOJCZECH se těším moc. Letitá parta, která betonovala základy německého grind-punku měla však smůlu, že hrála po výšezmiňovaných Švédech. Ani perfektní bubeník, ani zuřivý flusající ničitel Basalt Bonsai u mikrofonu mi nedokázali zavřít čelist, která mi spadla při setu M:40.
Při WEEKEND NACHOS na mne stále doléhá silný dojem ze Švédů, a tak z nich asi nejsem tak nadšený, jako bych byl za jiných okolností. Jejich set je plný valící se vlny power violance, hardcoru, grindu crustu i sludgeových rozteklých mokřin, které s rychlými motivy mladíci z Illinois kombinují tak, že skladby nepostrádají momenty překvapení a nenudí. Tato sebranka aktuálně hnízdící u Relapse records nezklamala. Jak se dalo čekat - skvělá show, sympatické vystupování a poctivě prožitý set.
Již dopoledne jsem si všimnul přísně vypadajícího typa, který se hodně odlišoval od většinového osazenstva festivalu. Měl ruku jako já dvě nohy a ramena, že by na nich pohodlně mohl nosit celé Obscenské podium. Jako by vypadl z nějakého kulturistického časopisu. Byl to kytarista z KEITZER. Jejich hudba silně korespondovala s ním. Silný a brutální uragán říznutý crustem i death metalem s neurvale vyjícím vokalistou, byl obrovskou explodující náloží síly, tlaku a energie, ačkoliv po celou dobu setu byli v nepřízni počasí. Set těchto Němců mi dal vzpomenout na tradici německého grindcore a díky natlakovaným nekompromisně jedoucím kytarovým drbačkám i na severský black metal.
Český srandovní grind moc nemusím, ten nechutný už vůbec ne. Jedinou výjimkou jsou asi SPASM, kteří optiku svého nadhledu vybrousili k dokonalosti. Při dešti se prostor pod scénou změnil v bahnité zápasiště, ve kterém ještě více vynikla příchuť Obscene Extreme i setu SPASM a jejich fanoušků, kteří na svých tělech nešetřili rudým blátem. Zpěvák oblečený do tradičních „boratek“, bubeník Lukáš v tangách a XXL porce masturbačního humoru. Krom image lákající ty nejujetější hovádka na festivalu, zaujme brutálně zbustrovaný zvuk basy a absence kytary a také v žánru funkční a současně i hravá rytmika. Možná je i toto ten důvod, proč mi SPASM přijdou lehce odlišitelní od veškerých příbuzných kapel na domácí scéně. A… jejich set byla neuvěřitelná párty.
LENG TCH´E jsou veteráni Obscene Extreme festu. Hráli tu už před deseti lety. Viděl jsem je kdysi na Brutal Assaultu v roce 2007, po kterém v krátkém sledu přišla zásadní změna na pozici vokalisty. Černoušek Serge Kasongo dodal kapele trochu animálnější feeling a ačkoliv mi jejich žánrové směřování příliš nevoní, musím říci, že jsem si dnes jejich vystoupení užil asi nejvíce. Zkrátka zdravá porce nasupeného belgického grindcoru. Písnička s krásným věnováním mířila do Olomouce za Zdendou z GODLESS TRUTH, se kterým LENG TCH´E trávili čas na turné v době, kdy zpíval v PSYCROPTIC.
Singapurská skvadra DEMISOR má hned na počátku problém s basou. Její obsluha přitom budí respekt jako málokterý člověk. Vypadá jako zápasník suma, kterému jeho zamračenou tvář museli snad opracovávat kameníci. Po dvou skladbách bez basy je problém alespoň z části vyřešen, a tak začíná plnohodnotná grindcorová show, která nese známky exotiky a grindového oldschoolu, kterým se započali prezentovat již v roce 1987!
Singapur je společný jmenovatel i pro druhé hrající WORMROT. Další kapela bez baskytaristy a tedy i s užším zvukem, ale také další kapela, která dokáže chováním vokalisty vyburcovat bahňáky pod pódiem k neuvěřitelným výkonům. Lidská těla létají vzduchem a ochranka má vedle SPASM ten den zatím asi nejvíce práce. Oproti DEMISOR je znát mladická energie a jiskra, jinak jde o dva velmi podobné sety.
Dalšími v pořadí jsou BENIGHTED. Jejich pojetí grindcore má opět blíž k brutálnímu hardcoru a řádně nesmlouvavému death metalu, což mi vyhovuje. Naposledy jsem je viděl snad na Brutal Assaultu a je opět znát, že se vydatně míchalo se sestavou. A ku prospěchu věci. Jejich set má šťávu, neurvalost a tah na branku jako nikdy před tím.
To už se konečně odkláníme od grindových vod a míříme k legendě. Praotcům všech „dis“ kapel. DISCHARGE. Kapela, která okovávala ostrovní kolébku punku už v roce 1977. Celý set dává trochu vzpomenout na loňské vystoupení THE VARUKERS, se kterými DISCHARGE sdílí zpěváka, ale musím jedním dechem říci, že THE VARUKERS mě před rokem bavili více. DISCHARGE budili dojem lehce vyčpělé legendy, která přežívá jen z kdysi vytvořené podstaty.
No a pak přišli NASUM a zem se zachvěla. Pokud nejdiskutovanější kapelou prvního dne byli SUFFOCATION, tak u druhého jednoznačně NASUM. Neřešili se ani kultovní EXHUMED, kteří vypadli z playlistu, ale návrat králů grindcore na scénu se prostě řešil a rozděloval lidi do dvou táborů. Ten první je vítal s otevřenou náručí a druhý zase zatracoval, díky tomu, že za comebackem cítí pouze finanční cíle. Ať je tomu jak chce, NASUM ten den rozsekali vše, co jim stálo v cestě. Před setem intro se sirénou a apokalyptickou střelbou, při níž se na scénu dostavil ženich a nevěsta s plynovými maskami. Jejich vystoupení bylo profesionální, dohnané k dokonalosti a současně po všech stránkách brutální a zničující. Atmosféra byla nakažlivá, pro mě trochu nostalgická a konec rozseknul Jim Morrison se skladbou „The End“, kterou zvukaři pustili ihned po tomto nabušeném setu. Pro mě jednoznačně vrchol celého letošního Obscene Extreme. Málem mi ukápla slza…
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.