Vždycky rád přihlížím přelomovým koncertům. Koncertům, díky nimž kapela udělá krok dál. Koncertům, které vždy znamenají malý krok pro přihlížející v klubu, ale velký krok pro skupinu. Má to vždy kouzlo neopakovatelného. První koncert je jen jeden, první koncert mimo domovské město a domácí publikum je jen jeden. První koncert mimo domovský stát je také jen jeden a stejně tak i koncert poslední je jen jeden. Jde v životě kapely o událost, jakou je v reálném životě narození, svatba anebo pohřeb. Emoce jdou chtě nechtě ven a lidé jsou náchylnější k tomu vytvořit opravdu neopakovatelnou atmosféru. Proto jsem rád, že jsem byl svědkem takového milníku u mladé talentované screamo/postrockové naděje TRACHIMBROD, která si v plzeňské putyce zvané Kapsa odbyla první vystoupení mimo domácí Švédsko.

Útulná hospoda Kapsa, v jejímž jednom koutě je akorát tak tak místečko pro to, aby se tam složily bicí, určitě není nejlepším prostorem, kde udělat koncert. Akustika je náladová a pohodlí pro kapelu žádné. Na nic není místo, lidi se musí tlačit v průchodu na zahrádku a hned za bicími jsou dámské toalety, takže přes ten stísněný prostor, kde je rozložená kapela ještě trajdají slečny s nekompromisním výrazem ve tváři. Kapsa má tu výhodu, že i když je to tu pro 20 lidí, dokáže být skvělá atmosféra a je plno. Druhou výhodou je fakt, že má své vlastní dřevěné tepající srdce, které nelze necítit. A to není málo.

Mladí Švédové, kteří se sem z Jönköpingu kodrcali více jak dva dny v kuse, mají na jednom stole před sebou nějaké to jídlo v hrnci, na druhém rozložili CD, svůj první vinyl a je jim vidět v očích nadržené jiskřičky, které již v sobotu v bratislavské Obludě mít nebudou. Začíná se lehce před desátou. Hned na počátku je poznat, že své odrostlejší krajany ze Stockholmu SUIS LA LUNE mají rádi ve velké míře, neboť jejich náhled na spojení postrocku a screama se nese ve stejně intenzivní, ale nenásilné formy. Líbivá melodika vybrnkávaná na lehce nabustřené kytary, jež se parádně proplétají a štěkaný plačtivý vokál, který tu a tam podmáznou kytaristé čistým zpěvem, jsou těmi hlavními argumenty, které TRACHIMBROD používají. A tato argumentace jim jde velmi dobře.

Zpěvák Lukas Feurst nepřekročil ani osmnáctku, ale táhne za sebou trochu nesmělou, mezi skladbami neustále zuřivě ladící, kapelu správným směrem. Nerozhazuje ho ani vypadávající mikrofon ani upocená atmosféra bez kyslíku, kterou vytvořili přihlížející. Zvuk je celkem fajn. Stojí se i na židlích a stolech. Lukas ten večer nenechal na zemi v Kapse jen těch pár loužiček potu, ale i velmi dobrý dojem. Skandování „One more song“ hřmí celou Kapsou, ale přidávat se nebude, protože kluci už nic víc složeného nemají. Takže jen hodit vstupné do klobouku, dopít pivo, sednout na kolo a hurá do letní noci. Byl to krásnej večer.