Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poďme na to inak ako obvykle a začnime pointou. Švédi TERRIBLE FEELINGS sa so svojím novým albumom „Shadows“ postavia na piedestál svetového punku. Viem, je to mierne veľkohubá proklamácia, avšak verte mi, že keď sa zoznámite s výnimočnou tvorbou týchto mladíkov, dáte mi za pravdu. TERRIBLE FEELINGS patria v ich domovine k „spoločenstvu“ kapiel, ktoré nezapadajú do príznačného disbeat/crust/grindového podhubia, ale prirodzene inklinujú k hudobnému eklekticizmu a sú vášnivo staromilské. Fundamentom ich produkcie je melodický punk-rock, ktorý letmo pripomína spevavých „domácich“ MASSHYSTERI, alebo už neexistujúcich dánskych „lídrov scény“ GORILLA ANGREB. TERRIBLE FEELINGS sú na rozdiel od menovaných vo svojom prejave omnoho rafinovanejší a ich cesta k očarujúcemu výslednému efektu je o dosť kľukatejšia.
Pôvab produkcie TERRIBLE FEELINGS tkvie v ľahkosti kríženia zdanlivo nesúrodých žánrov, ktoré dávajú možnosť vyniknúť špecifickému „retro soundu“ kapely. „Shadows“ dominuje zádumčivý hlas speváčky Manuely, ktorá sa nebojí chytľavých melódií a ktorá svojím espritom letmo pripomína divožienky á la Patti Smith, čo hudbe TERRIBLE FEELINGS dodáva ten správny drzý „riot“ výraz. Pre porovnanie s nedávno recenzovanými WHITE LUNG, TERRIBLE FEELINGS majú záľubu v kompozíciách komplikovanejšej štruktúry, vo svojom muzicírovaní nepôsobia tak jednostranne a nesnažia sa za každú cenu byť zbytočne živelní.
TERRIBLE FEELINGS v sebe nezaprú starý poctivý bujarý rokenrol, ale radšej sa utápajú v melancholických hĺbavých vodách, kde môžu demonštrovať svoj neuveriteľný cit pre harmónie. Na prvýkrát možno až mierne presladené power-popové melódie sa po krátkom čase vryjú do pamäte a vy na všetok ten pátos vôkol zľahka zabudnete. Gitarista svojou variabilnou hrou prispieva ku konečnému „artsy“ výrazu kapely a okrem ostrejších punk´n´rollových a garage-rockových riffov zvláda aj bezstarostný tanečný „surf-popík“ alebo progresívnejšie znejúce melódie, ktoré sú u (v podstate) punkovej kapely príjemným spestrením. Clivá nálada piesní len umocňuje pôžitok z ich posluchu a dotvára celkovú zvláštnu atmosféru, ktorou je „Shadows“ utkaný. Texty potom pochybnú šerú stránku len dotvárajú a zintenzívňujú.
TERRIBLE FEELINGS znejú (na tak mladučkú kapelu) veľmi sebaisto vo všetkom, čo na albume zakúsia, a svedčí im každá zo spomenutých hudobných polôh. Či už sú to archaicky znejúce, svižné punk-rockové šlágre, mnohokrát podporené klavírom (šialené duo „Lady Luck“ a „Next Round Is On You“), temnejšie „indie-zaklínadlá“ (hravá „Intruders“ alebo posmutnelé „Darkness Of Man“ a „Wicked Skull“), respektíve skladby koketujúce s new age a post-punkom (nádherná „ružovým synťákom“ podporená „Another Night“, rytmická bomba „Shadows Follow Me“ a romantická „Simultaneous Beats“), TERRIBLE FEELINGS vždy znejú ako partička vyzretých hudobníkov. K plnohodnotnému debutu „Shadows“ nemám žiadne výhrady. Mám už len očakávania a strhnutý bodík si ušetrím pre ďalší album.
1. Days To Come
2. Intruders
3. Lady Luck
4. Another Night
5. Darkness Of Man
6. Wicked Skull Pt. 1
7. Wicked Skull Pt. 2
8. Follow Me
9. Simultaneous Beats
10. Sleep As Deep As The Sea
11. Next Round´s On You
12. Rest In Peace
Diskografie
Shadows (2012) Blank Heads EP (2011) Impending Doom (2011) Tied Up (2011)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Sabotage Records Stopáž: 34:21
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.