Pouť k vytoužené Metropoli

Nosferatu byl velkým pokrokem hudebním a kolem Petra Štěpána se definitivně zformovala gloriola mystické bytosti, která má klíč k tajemství astrálních sfér i tajuplným rasám, obývajícím tuto zemi. Je tedy naprosto logické, že krom působení hudebního si Petr Štěpán vybírá i žánr literární. Jím sepsaná Kniha Nosferatu (Vampíří Bible) je zřejmě jedním z nejlepších a nejpůsobivějších spisků (nejen) o vampírech, lykantropii a magii, který je veřejně dostupný. Ačkoli její jméno slibuje věci nevídané, pravda je taková, že se jedná o velmi dobře sepsanou a poutavou knihu, která spíše otázky vzbuzuje, nežli zodpovídá. Spousta příběhů, které vám zjizví záda husí kůží a pootevřou tajemná zákoutí našeho světa. Jen pootevřou... A to je vlastně v pořádku.
Pod vlajkou labelu Happy Music (ach ta ironie...) se Třináctka stává neohroženým experimentátorským tělesem, ve kterém se poutává vize pojí s dokonalým kumštýřským ztvárněním. Alba Werewolf a Ztraceni v Karpatech jsou toho skvělým dokladem. První servíruje barevnou a pestrou vampíří operu, druhé strojově přesnou a chytlavou kytarovou gotiku. Po Karpatech to pod poklicí začne vřít více, než je zdrávo a hrozí rozpad, prozaické klapnutí víkem rakve a poslední sbohem. Ještě než národ vlčích lidí stačí vytáhnout saténové šnuptychly a stírat krvavé slzy, vrací se věci zpět do normálu – brilantní gotická avantgarda Metropolis na čas skýtá kýženou jistotu, že chrámová klenba je pevná... Jako rekapitulaci hlavního hudebního proudu vydává kapela v roce 2001 definitivní a reprezentativní výběr toho nejlepšího z gotické dekády - Karneval (Best Of Gothic Decade 1991-2001)...
Počátek roku 2002 však přináší šok - tajemná Metropolis se ukazuje být konečnou Třináctky, (snad) vytouženým místem, kam kapela směřovala a kde chtěla stanout. XIII. století oficiálně (byť dosti nenápadně) vyhlašuje konec své činnosti, a to i přesto, že Petr Štěpán ve zřejmě posledním rozhovoru pro oficiální web potvrdil, že nové skladby jsou rozpracovány. O tom, co se v kapele odehrálo lze jen spekulovat - letošní rok přinesl několik zrušených koncertů a mnoho dohadů i zoufalého naléhání... Vše marno jest...

Werewolf (Happy Music 1997)
Slyšte, slyšte, jakou hudbu vám děti noci hrají...
Až s magickou uhrančivostí rozplétá své závoje album s výmluvným názvem Werewolf. Záměr tvůrců naplnil jeho duši velmi pozvolnou, o to však intenzivnější hypnotickou silou, která se od prvních tónů stupňuje a stupňuje, až přerůstá do snového hudebního karnevalu světla a stínu, slz a smíchu. A po všech těch cestách skrze tajemná zákoutí tohoto alba bych si dovolil k úvodní charakteristice přisadit ještě slovo „nevyrovnané“, byť s velmi obroušenými hranami výtky.
Úvodní hymnus Transylvania Werewolf je jednou z nejtemnějších stránek kroniky XIII. století. Text kypící nejen klasickými rekvizitami, ale i působivými motivy osamění a zmaru pluje jako žalná inkantace na hladině kolébavých kláves a kytar, které zřetelně otupují svou rockovou syrovost a dumavě se prohánějí v soumračných kulisách. Je to příběh celého alba – prim hraje Štěpánův perfektní zpěv a velmi povedené texty, hudební složka dokresluje vampyrické melodrama z povzdálí, není až tak dominantní, spokojuje se často s velmi komorními party v dramatu. Bolestně křehký karmín vzkvétá k dokonalosti zejména v mlhou zahalené Julii, působivý dialog muže a ženy, shakespearovská dramatičnost, dosahující až k samotným pekelným nebesům. Hymnem temných duší pak musí být houpavá modlitba noci Vampire Woodoo, s textem, který přesahuje svou naléhavostí i tradičně vysoký standart páně Štěpána.

Posluchač zaměřený na přímočarost a kytarovou syrovost se čerstvou krví nasytí pouze u skladby Psycho, která mi přeci jen do té vášnivě zoufalé atmosféry alba příliš nesedí. Mnohem příznivější konstelace nastává na následujícím 13. znamení, v němž se snoubí pořádná porce rockové melodiky, přičemž ale atmosféra souzní s celkem v pekelně strhující harmonii. Prim však hrají co možno nejhlouběji vyladěné violy, zvuk strhaných strun a kvílivé tryzny kláves, kouzlící výrazné momentky temnoty a zmaru. Tak vyhlíží zpoza závoje další z mnoha vampírových tváří, tvář křehká, neuchopitelná, bolestná...
Velkou váhu unesl zpěvák a textař v jedné osobě s grácií, jeho letmé doteky s hudební sekcí i dialogické jiskření dokáží dodat albu Werewolf podmanivou hloubku, byť někdy přeci jen vzbuzují nejednoznačný dojem. XIII. století odívá se do kůže vlkodlačí a v podivné travestii noci a dne je zvláštní, rozjitřené a místy až negoticky expresivní a osobní.

Hodnocení: 8/10

Skladby: 1. Royale Carpathia 2. Transylvania Werewolf 3. Bratrstvo vlkodlaka 4. Vampire Woodoo 5. Julie umírá každou noc 6. Psycho 7. Třinácté znamení 8. Stigmata Vampire
Sestava: Pavel Štěpán – bicí, Michal Kourek – kytara, Jiří Šindelka - basová kytara, Petr Štěpán - zpěv, sbory, kytara, klávesy
Čas: cca. 52:00

Ztraceni v Karpatech (Happy Music 1998)
Byl – li Werewolf albem, které se s upíří něhou přivinulo posluchači k tělu a nechalo ho dlouze v sebezničující rozkoši vychutnávat extatické spojení, je tento kousek mnohem odtažitějším, avšak o to jednolitějším činem uměleckým.
Snad nejdoslovněji se zde naplňuje poslání a podoba gotického rocku, od první do poslední skladby víte, na jaké lodi stojíte a kam vás unáší. Jednotlivé kompozice jsou budovány podle pevného schématu, ve kterém mají své přesně vymezené místo harmonicky sladěné hroty kytar, řezající své kousky s učebnicovou dynamikou, vycizelované hrany kláves a účinné kontrasty vokálních linek. Je v tom obrovský vnitřní řád a téměř neúprosná logika. A v tom řádu a logice zase krása, která z tohoto alba dělá klenot.

V rámci poměrně uzavřené struktury vzniká magické napětí – generované nejen z (opět) perfektně odvedené textařské práce, ale i nádherně vystavěných refrénů. Přesně načasované vrcholy kompozic vyrůstají ze zdánlivě nezáludného a pravidelného příboje tónů, překvapují a mocně působí - chytlavé a přitom nevlezlé. Každá skladba má svůj vnitřní rytmus, od svižného vichru (Vampyres, Candyman), přes houpavý vánek (Vítr z Karpat), po libou gotickou zatuchlinu, která musí každé temné duši přivodit nezemské blaho (krvavě něžná Elisabeth, Dům kde tančí mrtvý). Ukázkově zkrocený hřebec rytmické sekce – neomylný tepot basy a bicích - kouzelně úsporné klávesy a šlapající kytary, jejichž riffy jsou jednotící hmotou – toť alchymie čisté gotiky. Úchvatné spáření uhrančivých klávesových motivů a výbušné dynamiky rocku se zavrtává hluboko pod kůži, stává se kouzelným zaříkání, kterému nelze odolat.
Pokud bychom chtěli někomu mermomocí vtlouci do šišky, cože je to ta rocková gotika, bylo by toto album nutnou Biblí. Snoubí v sobě všechny tváře, všechny barvy a emoce, byť neustále uchovává nadhled a brání se přílišným citovým výlevů...
Mocný krok k čistotě formy byl učiněn!

Hodnocení: 9/10

Skladby: 1. Vampires 2.Vlčí žena 3. Vítr z Karpat 4. Candyman 5. Dům kde tančí mrtví 6.Testament 7. Elisabeth
Sestava: Pavel Štěpán – bicí, Ollie Ryšavá – klávesy, Marcel Novák – kytara, Jiří Šindelka - basová kytara, Petr Štěpán - zpěv, sbory, kytara, klávesy
Čas: 41:42

Metropolis (Happy Music 2000)
Tam, v křivolakých uličkách, za horizonty všedního dne a šedivých myšlenek, v přízračném světle zašlých neonů, plave v řece noci a času Café Bizarre. U oprýskaných stolů tu sedávají bok po boku vybledlé tváře z černobílých fotografií a dávno zapomenutých obrazů – Bela Lugoshi, Shelley, Baudelaire, Poe, Murnau, Byron – sní své opojně zahnívající sny nad sklenicemi absintu, zatímco kdesi vzadu, z reproduktoru starého rádia, naříká reportér nad ohnivou zkázou Hindenburgu...
Bože, všichni ti lidé... Nemohu mluvit...
Jedna éra končí, aby byla zapomenuta... Zapomenuta?
Vytřeštěné oči lunatika Cézara v městě pokroucených tvarů... Ach šílený Caligari, jak zbožňuji tvůj strašlivý kabinet na pomezí snu a reality! Svět se hroutí. Nosferatu v náručí bouře přináší smrt do Visborgu... Květy vadnou a zdechliny domů se výhružně šklebí. Zde je tvé slunce! Umíráš...
Sbohem, sbohem milovaný expresionisme...
Ještě jeden absinth. Zádušní...

Vítej v panoptiku, drahý čtenáři – líbí se ti v Café Bizarre, líbí se Ti v pokrouceném světě světla a tmy, v pokroucené změti tvarů i tváří tak groteskní, až se letmo dotýká bezstarostné barevnosti a ševelu poetismu? Vítej ve světě Metropolis, našeho posledního zastavení na vyčerpávající pouti světem XIII. století. A při žádném loučení se nemají ronit slzy, alespoň ne tady, v Café Bizarre! Dost bylo pokroucený těl stromů, kvílení vlkodlaků, stenů a lásek Nemrtvých – je čas rozsvítit kalné žárovky, je čas zasednout s prokletými básníky... a – ano, snít své sny o Metropoli, o dávných vizích, které snad dojdou naplnění.
Gotické horizonty pro nové milénium, praví přebal alba. Ano, jsou to krásné horizonty, tesané rukama mistrů hutného expresionismu. Objevte je, ponořte se do vod alba Metropolis nevázáni předsudky, očekáváními. Jeho na první pohled chladná tvář možná odpuzuje... Pravda, všechno vyhlíží tak uměle, až nelidsky pravidelně – pulzující naefektovaná basa, plechové fanfáry kláves, neúplatný tep bicích – ale pod povrchem dříme žhavé srdce a brána do jinam!

O kolik úsporněji pracují s barvami děti 13. století! Je v tom snad úsečnost, ale úsečnost, která brilantním způsobem zdůrazňuje grandióznost a propracovanost. Zvládni formu a ovládneš obsah, jak prosté... Titulní skladba přikrývá pod ocelovým povlakem překvapivě dynamickou hmotu; jen přistoupit na tu hru a sledovat jak text, tak hudební doprovod, nerozsekávat je, vnímat je jako jeden celek. A náhle se z odtažité dokonalosti začnou vynořovat povědomé ozvy... Snad všechna echa minulosti zapracované do gotické moderny, vizionářské každým coulem, v níž není nouze o šoky. V osmi minutové Bela Lugoshi´s dead (I´m Dracula), původně z pekelné stáje Bauhaus, pochopíte, co to znamená těžit z minima maximum, v chytlavé kytarovce London After Midnight pěje poprvé Petr Štěpán kompletně anglicky, ve Stonehenge pochytíte zase, na mou duši, vůni keltských motivů... Něžnost, brutalita, slunce, bouře... A všechno zaštítěné nebývale experimentálním a avantgardním pláštěm, který padne XIII. století ještě slušivěji, než na Gotice.
Má je Metropolis! Až mě snad někdo bude hledat, najde mě v Café Bizarre – sedím vedle Charlese Baudelaira a vyprávím mu o květech rockové gotiky...
A maestro trpělivě naslouchá...

Hodnocení: 9.5/10

Skladby: 1. Castel Argis 2. Metropolis 3. Fatherland 4. Svátek hladových 5. Bela Lugosi Is Dead (I´m Dracula) 6. Stonehenge 7. Hvězdy chtějí patřit tobě 8. London After Midnight 9. Absinth 10. Hindenburg
Sestava: Pavel Štěpán – bicí, Ollie Ryšavá – klávesy, Martin Soukup –basa, Petr Štěpán – kytara, zpěv
Čas: 49: 14

Epilog

Po letech existence je to slušné dědictví, které po legendě českého gotického rocku zůstává – alba, rarity, dema, videa, Vampíří Bible Petra Štěpána, velkolepé koncertní show, věhlas přesahující hranice a tisíce srdcí, kterým se otevřela brána do krajů, které v nich dosud jen palčivě doutnaly... Kniha se uzavírá, ale kdo ví... Snad tam pár nepopsaných listů zůstalo.
Ačkoli poutníci z XIII. století vždy věrně kráčeli pod zástavou gotického rocku, ukázali, kolik tváří a vlivů se může do zešeřelé klenby chrámu promítat. Můžeme se na jejich hudební vývoj dívat jakkoli – třeba jako na hledání té nejčistší formy gotiky (vždyť přece poslední album Metropolis vypadá jako kýžený cíl!), nebo na pokus o rozezvučení co nejtemnějších strun hudební duše (uhrančivé oči Werewolfa stále jasně nocí září!), a nebo jako na fascinující Odysseu, která, ať už má svůj finální přístav kde chce, zanechává v našich duších hluboké a palčivé cejchy věcí, jež jsou nám, smrtelným, skryty. Ať už je pravda jakákoli (je-li nějaká), zůstávají překrásné gotické statuety z dílny XIII. století stále zářivé a zneklidňující. Jako pomyslné amen nejlépe poslouží titulek posledního rozhovoru s frontmanem Petrem Štěpánem:

GOTIKA MÁ MNOHO TVÁŘÍ, ALE JEN JEDNO JMÉNO.


Doplňková diskografie: