OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Při vzpomínce na poslední dvě alba britské progresivně-metalové legendy ve mně převládá jediný pocit: bezbarvá šeď, z níž se vynořuje několik světlých momentů. Čekání na Godota v podobě dobrého refrénu, který THRESHOLD nezapomněli ani v době, kdy se z jejich kompozic poroučela členitost a vybičované emoce. Nuže, není nad to, když kapela překvapivě „pošoupne práh vlastního sebepřekonání“, abych parafrázoval jihočeského démona sémantické progrese. THRESHOLD se to s novým albem podařilo měrou vrchovatou.
Zpět k pramenům
Odchod dlouholetého pilíře, nezaměnitelného vokalisty a showmana Andrewa MacDermotta na pódia mimo tento svět mohl zpočátku navozovat pocit skepse a zmaru. Ale kapela nehodila flintu do žita a povolala do služby matadora progresivní scény Damiana Wilsona, muže, který není v řadách THRESHOLD žádným nováčkem – nahrál s nimi dvě řadová alba včetně legendárního debutu „Wounded Land“ (1993). A ačkoli je Macova specifická barva hlasu nenahraditelná, je cítit, že Damianův vysoký, silný a jistý vokál k projevu Britů pasuje (stále) výtečně. Jistě se na tom podepsal i fakt, že před nahráním alba ladil s ansámblem formu na posledním turné, které už Mac neabsolvoval. Synergie je zřejmá. Ale k čemu by byla, kdyby...
... se THRESHOLD vytasili s podobně nevýrazným kalibrem jako na předchozích deskách. Nic takového se ale nestalo. Pokud dvě poslední nahrávky stále více inklinovaly k monolitickému metalovému zvuku a záchranným „stadiónovým“ refrénům, novinka se vrací tam, kde kapela vždy byla nejsilnější – k sice jednoduše strukturovaným, ale nesmírně pestrým, hravým a podmanivým kompozicím, které precizně budují napětí a chytře pracují s dynamickými kontrasty úsečných riffů a nabíraných monumentálních refrénů. Prostě k oné typicky zjitřené směsici nadýchané zpěvnosti a metalové výbušnosti.
Masivní synergie
Ocitáme se tak blíže zlatým časům „Critical Mass“, ale souhrou vokálu, řízných kytar a epických kláves se dostáváme i k progovým kořenům kapely. Stačí si pustit takovou „Return Of The Thought Police“ a je jasné, že kritická energie se znovu mocně valí žilami THRESHOLD. Naléhavost, s jakou Damian deklamuje text o mizející svobodě a ničivé korporátní ideologii, chytře umocňují syntetické plochy kláves Richarda Westa, které nenápadně probublávají pod refrénem. Přesná, úsporná a nesmírně efektivní spolupráce!
Mamonáři všech zemí...
Tahle letitá parta prostě najednou působí naprosto vitálně a soustředěně. Ruku v ruce s vzestupem hudební složky jdou i texty, jejichž ústředním tématem je pochybný pokrok lidstva, ohrožená svoboda, mizející naděje i univerzální dějinné obrazy ničivého mamonu a iracionální hrabivost – odkaz k současné krizi hodnot a stádovité tuposti jsou přitom elegantní, obejdou se bez frází a revolučního patosu, který by v kontextu uměřeného a vkusného alba působil jako Lev Trockij souložící na večírku Tea Party.
Musím se tak po mnoha (stále spokojenějších) posleších připojit na stranu těch, kteří „March Of Progress“ vzývají jako jednu z metalových událostí roku. Je to album, které má všechno. Hlavu, ruce i srdce. Prostě jeden z vrcholů bohaté diskografie sympatických progových veteránů z hrabství Surrey.
Tragická smrt Maca a překvapivé zmrtvýchvstání kapely. Jeho hlas chybí, ale nápady se vrátily z metalového záhrobí. Masivní synergie. Marš pro to, progová holoto!
8,5 / 10
Damian Wilson
- vokály
Karl Groom
- kytara
Richard West
- klávesy
Johanne James
- bicí
Steve Anderson
- basa
Pete Morten
- kytara
1. Ashes
2. Return Of The Thought Police
3. Staring At The Sun
4. Liberty, Complacency, Dependency
5. Colophon
6. The Hours
7. That´s Why We Come
8. Don't Look Down
9. Coda
10. The Rubicon
11. Divinity (bonus track)
Dividing Lines (2022)
Legend of the Shires (2017)
For The Journey (2014)
March Of Progress (2012)
Dead Reckoning (2007)
Critical Energy (2004)
Subsurface (2004)
Critical Mass (2002)
Concert in Paris (live) (2002)
Hypothetical (2001)
Decadent (1999)
Clone (1998)
Extinct Instinct (1997)
Livedelica (live) (1995)
Psychedelicatessen (1994)
Wounded Land (1993)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 75:39
Produkce: Karl Groom, Richard West
Studio: Thin Ice Studios
Oslovilo ma to, veľmi príťažlivá forma metalovej muziky v podaní tejto kapely. Dobrá voľba.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.