Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S tvorbou kapely THE.SWITCH jsem se nyní výrazněji srazil po šesti letech. Tedy od časů, kdy vydali album „Svit“. Od té doby jsem vždy nakrátko přivoněl k tomu, co vaří ve svém kotlíku, ale nikdy mě ten materiál výrazněji nepřipoutal a nepřiměl zajímat se o aktuální hudební dění úspěšné crossoverové formace více. Aktuální třetí díl EP trilogie „Na Dosah“ se snaží THE.SWITCH ukázat v netradičních polohách, které si chtěla sama kapela vyzkoušet. „Na dosah III.“ chce hledat svoji tvář v experimentování, elektronice a řekněme i vyspělejší a náladovější aranžérské práci.
Většina atmosféry, která vás obalí, však mizí, jakmile se ozve zpěv Štěpána Šatopleta. Může to znít tvrdě, ale bohužel to díky němu zní jako béčkové odřezky z nějakého Landova rockového muzikálu a díky častým hostům se mnohem více obnažuje problém u Štěpánových toporných vokálů, které se vyznačují velkou dávkou sterilnosti. Nedaří se uvěřitelně přenášet emoce. Tentokráte si THE.SWITCH na desku pozvali hned několik hostů na postech zpěváků a ten rozdíl je více než hmatatelný. Stále si říkám, jak by skladba „Hyena“ fungovala pouze s vokálem Dády z DIVE, jenž tam hostuje a u kterého se jakékoliv teatrální přehrávání v projevu dokáže zaříznout opravdu hluboko. Díky Štěpánovi se ve stejných situacích klouže jen po povrchu. Čím více se skladby snaží opírat o melodické vokály jako o nosný výrazový prostředek, tím více selhávají.
Kompozice samotné jsou něčím, co tu ze scény, odkud THE.SWITCH pochází, zatím nikdo neudělal. Tlačí se na dějovost, kompoziční barevnost a vytváření hudebních obrazů. Potkáváme kapelu ve velmi slibné instrumentální symbióze, která zajímavě a dalece překračuje hranice svého původního žánrového teritoria. Právě proto a i díky tomu, co jsem zde předeslal o vokálu, by mne velmi zajímalo, jak by celé album vypadalo čistě instrumentálně popřípadě pouze s hostujícími vokalisty.
Při poslechu novějších věcí po "Svit" albu mám pocit, že The Switch si na sebe tak trochu (nebo spíš hodně) upletli bič. Podle mne právě tímhle albem nasadila kapela laťku tak vysoko (minimálně v našich končinách, dle mého názoru, určitě), že překonat jej, bude vždy dosti těžké.
A jestli je vokalista slabý nebo ne, pakliže to není nějak výrazně, to absolutně neřeším. Jsou tisíce kapel, jež mají bravurní zpěváky, skvělé muzikanty, ale jaksi jejich nahrávky jsou energie a přirozenosti zcela prosté a jejich um jim je zcela k ničemu.
V lednu jsem si opožděně a zálibně pomlaskl nad jejich druhou deskou a hele, jsou tu s další. Avizovaný prequel k “Visions of Infinihility” zřetelně ubral na melodičnosti a topí pod disonantním kotlem. Obludnému tech DM rituálu opět vládne animální vokál.
Američané drhnou technický death metal vysoké kvality. Místy pomalu valivý a drsně těžkotonážní, který občas koketuje až s doomovými náladami, ale většinou dravý, kde pod pláštíkem tuhé slupky ševelí progresivní vyhrávky. Pro fanoušky ULCERATE povinnost.
Líbí se mi, že si tyto současné retro spolky umí pohlídat nejen žánrovou čistotu "dobové" muziky, ale také i zvuk. Ten je v případě švýcarských hard rockerů / hejvíkářů poměrně bohatý na dynamiku. Celkově se tak album příjemně poslouchá, zejména vokály.
Polští HELLTENCED v čele s mexickou čerticí vydávají svou prvotinu. Vycházejí z ARCH ENEMY hlavně z Angelina období. Jsou nicméně rychlejší a ostřejší než současná podoba jejich vzorů. Velmi zajímavý materiál.
Nevyzpytatelná deska. Základem je death/grind, ale od toho se KNOLL rádi odklánějí směrem k jiným žánrům. Z nich mě přitahuje zejména experimentální death, ze kterého kape odporný sliz PORTAL. A zoufalé skřípění trubky také nepůsobí zrovna konvenčně.
Finové ASHEN TOMB sází na old school death metal a čerpají jak z evropské, tak zaoceánské školy. "Ecstatic Death Reign" je doslova protkáno nejrůznějšími háčky, které posluchače drží neustále ve hře. Tyhle kvalitní recepty můžete louhovat do nekonečna.
Po pěti letech alespoň EP. Australané DISENTOMB přinášejí BDM, při kterém se musí přemýšlet. Občas žánrová klasika, občas disso proložka, občas silná melodie a k tomu vyšší skladatelské IQ. Trocha DEFEATED SANITY a trocha ULCERATE. A taky fajn basička.