Neutuchající ambice o udržení kontaktu s první thrashmetalovou ligou, značně kolísající tvůrčí forma, specificky dravý styl, to vše za třicet let existence vydobylo SODOM, a proč to nepřiznat, kultový status.

Na přelomu osmdesátých a devatesátých let znamenalo album „Persecution Mania“ počátek „nepřekonatelného“ zlatého období těchto Germánů a kotouček „Tapping The Vein“, zrozený v kýženém roce devadesát dva, je, dle mého názoru, jeho čtvrtou a poslední kapitolou.

Podobně jako mnoho dalších skupin ani Gelsenkirchenští divočáci neodolali pokušení experimentů, tolik typického pro onu probíranou periodu. Návyková jednoduchost kompozic, umocněná animálně běsnící agresí, zavání odérem časů, kdy se z punkového jádra počínal štěpit nový žánr thrash metalu (dvou a půl minutovka „Skinned Alive“ včetně slayerovského mini sólíčka). Avšak Tomovy podařené pokusy o growling přidávají notnou příchuť smrtícího kovu a v kombinaci s rychlostí vytočenou na maximum potom kolikráte až stísněný pocit z primitivních blackmetalových sypaček („The Crippler“).

Pátou řadovku dále zdobí skvostné nazvučení se zvláště čitelnou hloubkou Angelripperovy basovky, jež svým brutálním hnětáním žene natuněnou trojkolku k jednomu z nejlepších studiových výkonů. Na tomto má určitě lví podíl i producent Harris Johns, který je podepsán hned pod několik dalších, povedenějších opusů kapely, mezi než patří i nejznámější to artikl „Agent Orange“. Pomocná ruka Johnsonova, jenž asistovala například u „Killing Technology“ a „Dimension Hatröss“ metalových vizionářů VOIVOD, má na výkony německých zběsilců blahodárný vliv. Vyžaduje co největší koncentraci na charakteristickou přímočarost, umí odřezat přebytečně nakupenou vatu až na úplný skelet a pokud je nucena k práci pouze s vatou, pak zkušeně a vhodně dochucuje všemožnými metalovými (klišé) cukry.

„Tapping The Vein“ slabými místy ovšem netrpí. Z bubenické stoličky Chrise „Witchhuntera“ Dudka (R.I.P. 2008) je tempo neustále bičováno do vysokých obrátek, ubírá se pouze dvakrát. Pod jeho diktátem se příhodně hobluje, někdy až coreově, a laděná šestistrunka novice Bringse osvěžuje jednotlivé jeho ataky peprnými výpady („One Step Over The Line“). Festival hudební nesložitosti podtrhuje textová stránka, potírající všemožná zvěrstva civilizačních výdobytků. Bujně se holduje jednoduchému rýmu, tak aby pod kotlem s krásným našpičatělým logem oheň správně apokalypticky planul. Pro lačné domácí publikum nechybí ani „die typische Komposition“ v mateřském jazyce, do celkového konceptu příhodně zapadající punková pumelenice a vyřvávačka „Wachturm“ alias MOTÖRHEAD made in Deutschland.

Přestože má desítka válů velmi svěží thrashmetalový nádech, přece jenom nechce příliš hazardovat s něčím, na co jí od přírody podarované buňky nestačí, a o největší překvapení (příjemné) se proto postará až na poslední jedenácté pozici téměř osmiminutová „Reincarnation”, která i díky výtečně vpasovaným samplům, připomínajícím ostýchavější rukopis BEHEMOTH či NILE, dokáže příjemně měnit tempa a rozvíjet atmosféru.

„Tapping The Vein“ není žadným zásadním milníkem, natož pak převratem v extrémní hudbě, je však kvalitním odrazem v hudebním zrcadle velmi zajímavé doby. Po dvaceti letech neustále reprezentuje to lepší z líhně už letité kapely, jenž na scéně svého času zanechala dosti silný dojem a přízni publika se těší až do dnešních dnů.