Přenesme se na malou chvilinku do hlavního města za dob „hlubokého míru“, řekněme o takových 13 let zpátky a popřejme sluchu náhodnému hloučku ocvokovaných individuí, na které přinatrefíme téměř na každém rohu. Kromě tradičně otravných otázek, proč mají ty podivné nášivky na sepraných riflových bundách, nebo proč se jim z přenosných kazeťáků International (Made in Vietnam blahé paměti) line tak příšerný bordel, by vás mohla napadnout i drobátko smysluplnější otázka na nejoblíbenější zpěvačku. Někdo z nich by možná nadhodil Kanaďanku Lee Aaron, jiný zakontroval Litou Ford, uhrovitý mladík by si jistě vzpomněl na slaďoučké panenky z VIXEN, vsadím ale vlastní krk, že většina by svorně vyhrkla jediné jméno - Doro Pesch.
Střihem zpět do současnosti. Máničky nám pomalu ale jistě vymírají po meči či po přeslici, pouze „naše věčná Dorotka“ zůstává! Prototyp charismatické rockové zpěvačky s dráždivě nakřáplým hlasem, blonďatý vamp, sex symbol těžkého kovu, ale i schopná obchodnice - to vše lze bez uzardění prohlásit o této drobné plavovlásce s německým rodokmenem. Pravda, zestárla nám, líčidel přibylo, ovšem nic to nemění na skutečnosti, že stále ještě je na co koukat. Minimálně tedy v bukletu. Jenže nás by měla především zajímat hudba, není-liž pravda?
Prolétneme-li v rychlosti diskografii (stále ještě) slečny Peschové, přes vztekle heavy metalový WARLOCK z let osmdesátých i přes postupné zklidnění až někam k rockovému mainstreamu na dráze sólové v devadesátkách, musíme se nutně zastavit u kontroverzního alba "Machine II Machine" z roku 1995. Pokus o moderní aranžmá písní za vydatného přispění samplů byl jistě zajímavý, leč ortodoxními fanoušky z pochopitelných důvodů neakceptovatelný. Doro to zkusila ještě jednou, střídměji, na "Love Me In Black", pak ale pochopila marnou snahu a nejpozději od předchozí „hadí“ řadovky ji máme zpátky, plně v zajetí hlučících zesilovačů vyhulených pěkně na maximum. A to je vlastně i výstižná charakteristika novinky. Rock-metal obnažený až na kost, bez zbytečných kudrlinek a předvádění se. Možná může překvapit zvuk kytar, módně rozostřený, na druhou stranu upomínající klasiky z MÖTORHEAD. Když pak zjistíte, že škopky otlouká jeden z nejtalentovějších bubeníků naší planety Mike Dee, který samozřejmě jinak pohání i hlavu motorové lokomotivy, vyjde vám, že dvě a dvě jsou čtyři.
V obsaženém materiálu hledejme několik poloh. Tak předně jsou to modernou crossoveru načichlé fláky jako úvodní "Fight", plíživá "Descent" s přátelskou výpomocí „typa-o-negativního“ Petea Steelea nebo těžkotonážní "Sister Demon"; dále stadiónové halekačky "Always Live To Win", "Salvaje" (na kytaru sóluje Chris Caffery ze SAVATAGE), hojně akusticky vyšperkovaná "Legends Never Die", germánsky pochodová "Rock Before We Bleed", truchlivě rozostřená "Wild Heart" nebo řízná "Chained". Opomenuty nezůstaly pochopitelně ani balady, takto jedna z nejsilnějších zbraní naší křehké blondýnky, slyšte komorní "Undying" (i přes zrychlení v závěru), naléhavou "Fight By Your Side" či tradičně v mateřštině zpívanou závěrečnou "Hoffnung".
Mezi čtyřma očima vám musím prozradit, že osobně se při poslechu neubráním silné nostalgii. Vlastně ji spíše vítám, takže pokud Doru pamatujete ještě s vlasy po zadek, mlátící tyčí do aut zamrzlých v čase, kdy měla záda krytá partičkou drzounků z WARLOCK, klidně si k výslednému hodnocení něco připočtěte. Pro ostatní dobře odvedená rocková rutina.