Domácí label Piper records pod svou hlavičkou vydal v minulém roce asfalt jedné z nejzajímavějších domácích kapel. Skrz naskrz nezařaditelní, hraví a osobití. Jako by ze sebe STOLEN BABIES sundali maškary a začali si opravdu hrát. Nikoliv vizážisticky a stylisticky nýbrž hudebně. Napadlo mě, že takové album by nahrála BJÖRK, kdyby rok v kuse poslouchala jen noise rock, punk a hardcore.

"osobitá, hravá, nezařaditelná a hlavně naprosto skvělá kapela ze Sokolova"

Expresivní vokální projev zpěvačky Markétky, která nazpívala i nedávno recenzovanou NIERIKU, se tu vznáší nad surrealisticky postaveným hudebním kabaretem, který zní, jako kdyby skupina zfetovaných jazzmenů založila noise rockovou kapelu. Pokud jsem použil slovo kabaret, nečekejte nějaké laciné varieté. Tohle není žádná vyumělkovaná přehnaná manýra. NEGERO jsou prožití do morku kosti a při jejich poslechu tuhne krev. Vyčnívající a neustále hopsající basa si spolu s bicí soupravou libuje v rytmických motácích a spolu s řádně úchylně znějícími klapkami jsou předními výrazovými prostředky instrumentální mašinerie.  Na první poslech nezkousnutelné psychedelické aranže vám začínají dávat po čase smysl, i když vzbuzují nervozitu a roztěkanost. Tohle rozhodně není hudba na relaxaci. Sama si krade vaší pozornost, protože ji nelze neposlouchat, když poletuje kolem uší. Několikrát jsem si „Silence Is Worse Than War“ pustil při práci a do pěti minut jsem zjistil, že už nepracuji, protože jen a jen poslouchám. S NEGERO v uších se toho kolem vás děje tolik, že neposlouchat by byl po čertech neodpustitelný  hřích.