Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vánoce jsou nejen obdobím dárků a rozjímání, ale člověk si může udělat volnou chvíli a zaposlouchat se do některého staršího pokladu ze svého hudebního archívu. Já protentokráte šáhl po zaprášené kazetě jednoho (podle mého názoru) z nejvlivnějších metalových uskupení, přestože textová náplň jeho skladeb s vánoční tématikou nemá zhola nic společného (nedá mi to však nevzpomenout jednu z pozdějších písní sólové tvorby zpěváka a textaře skupiny s názvem „No Presents For Christmas“).
Dámy a pánové, MERCYFUL FATE a jejich debut „Melissa“.
Při poslechu tohoto alba mě napadá, že bych chtěl být pamětníkem. Vážně! Chtěl bych být pamětníkem časů, kdy světlo (no, spíše temnotu) světa spatřila nahrávka s prapodivným černočerveným obalem, který jsem mimochodem pochopil až po několika letech. Muselo to tenkrát být skutečné haló! Album má sice dnes už poněkud archaický zvuk (hlavně u bicích), ale kvality jeho skladeb, stejně jako muzikantská práce, jsou nepřeslechnutelné.
Dánští MERCYFUL FATE tehdy museli být (ne)skutečně unikátním zjevením se svou (na rozdíl od BLACK SABBATH) vážně zamýšlenou satanskou tématikou, inspirovanou Anthonym La Veyem a jeho Satanskou biblí. K tomu přičtěte děsivě pomalovaný obličej frontmana, cylindr, plášť a mikrofon z kostí ve tvaru kříže. Rovněž pódiová show, založená na různých satanistických rituálech s použitím ohně a nesvatých předmětů, a odehrávající se z kazatelny s hradbami po stranách, musela zapůsobit.
To, co kapele dodávalo na jedinečnosti, však byl především nebývalý hlasový projev zpěváka Kima Bendixe Petersena, spíše známějšího pod pseudonymem King Diamond, v kombinaci s neskutečně kvalitní kytarovou prací dvou zbývajících skladatelských mozků Hanka Shermanna a Michaela Dennera. Jejich kytarové souboje společně s výraznou basou Timiho Grabbera berou dech. Stačí si jen poslechnout např. sólo v úvodní skladbě „Evil“ nebo předehru v „Into The Coven“.
Album obsahuje ve vzácné symbióze všechny složky dokonalé nahrávky, tedy krátké vypalovačky, střídání hudebních temp a dlouhatánské kompozice („Satan´s Fall“ nebo čarodějnická balada „Melissa“). Tomu všemu vévodí již zmíněný neslýchaný hlas Kinga Diamonda: šílené a ječivé výšky, drsný vokál i ďábelský smích.
Přestože se jedná o debut, je znát, že muzikanti byli už pořádně vyhraní, přičemž kromě zvuku netrpí album žádnými dětskými nemocemi. Skupina už v té době měla navíc připravenu řadu dalších písní – stačí si jen poslechnout později vydaná kompilační alba „The Beginning“ (1987) nebo „Return Of The Vampire“ (1992), která zachycují úplné hudební počátky kapely, čili převážně skladby umístěné na jednom z prvních dvou alb, a to i v jiných verzích.
O skutečnosti, že se jedná o nadčasové album, které ovlivnilo mnohé hudebníky nemalého významu (např. SLAYER, METALLICA či KREATOR), svědčí i řada pozdějších cover verzí jednotlivých skladeb z „Melissy“ od jiných interpretů. A to nejlepší ještě mělo teprve přijít…
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.
Tato mladá švédská skupina v sobě nese esenci rockového pravěku 70. let stejně jako dravou razanci devadesátek a garage rockovou neurvalost. Občas i hitový potenciál, co mi připomněl pecky od THERAPY?. Výborné retro.
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.