THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mladí a konvencemi nespoutaní LA DISPUTE. Nechce se mi věřit tomu, že je to už osm let, kdy se tihle kluci poprvé sešli ve zkušebně a začali s prací, která pojmu post-harcore ukázala nový směr. To, že recenze na naprosto skvělou poslední desku není na tom serveru, jsem dlouho přecházel, ale není možné tento zásadní počin hardcorové scény dále ignorovat. Nedávno jsem si „Wildlife“ pustil a ten mě naprosto paralyzoval. Jako před půl rokem. Jako před rokem. Jako kdykoliv předtím. Nelze nenapsat několik řádků.
"takové emotivní vyprávění, které se ani po dvou letech neoposlouchá"
LA DISPUTE natočili album, které je i po dvou letech pevným pilířem podpírajícím post-hardcorovou scénu, aby se nepropadla pod vrstvou špinavých náplav, jež v poslední době zaplevelily tuto žánrovou kategorii. Instrumentálně jde vlastně jen o citlivou práci s melancholickými akordovkami ve středních tempech, které tíhnou k minimalismu. Sem tam zavazbí kytara nebo skladbu provzdušní nějaká brnkačka. To, co však dává hudbě kluků z Michiganu neskutečný koule, je vyprávěný vokál, který se dynamicky skvěle houpe spolu s hudbou. Od uplakaných vyprávěnek až k syrovému křiku. Další kapitolou jsou skvělé texty. U LA DISPUTE toto funguje mnohem lépe, než v jiné kapele. Text, barva a intenzita hlasu i instrumentální stránka jdou ruku v ruce, jako nikdy u nikoho dříve. Z alba prýští emoce, které nelze ignorovat. Je jen málo kapel, jež je dokáží předávat v tak ryzí a intenzivní podobě jako LA DISPUTE.
8,5 / 10
Panorama (2019)
Rooms of the House (2014)
Wildlife (2011)
Somewhere at the Bottom of the River Between Vega and Altair (2008)
Debut mě bere víc, ale tohle album je taky výborné Nej skladba: King Park
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.