Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nenechte se prosím odradit hned první otázkou, ale zeptat se prostě musím. Víte co je „djent-step“ nebo „mindfuck“? Ne? Já to také nevěděl, než jsem potkal THE ALGORITHM. Podivný zparchantělý žánr přirostl ke kapele, která pro mě reprezentuje počin, na který se v metalu celkem dlouho čekalo. Pokusů tu bylo celkem mnoho, ale většinou končily tragicky. S THE ALGORITHM je tu konečně fúze, která nezní jako stupidní „didžina“ násilně domontovaná do kytarového prostředí. Konečně homogenní směs tanečních rytmů a pazvuků a nekompromisních kopáků v zajimavém a čerstvém provedení. Celé se to kroutí jako chobotnice ve smrtelné křeči, rychle se mění tvary, výrazy i rytmy. Název alba je přiléhavý. Stejně jako polymorfní kód i hudba celého alba neustále mutuje a současně zachovává původní rukopis autora, který vykazuje výjimečné spojení hravosti, ohebnosti a citu pro dynamiku.
"konečně diskometal, který mě neuráží"
Tohle je jaderná centrifuga, která s vámi hází ze strany na stranu a snaží se vám z lebky udělat šejkr na mozkové koktejly. Nepřeháním. Vážně! Experimentální math metal natlačený do šablon elektronické hudby, který trumfne většinu osmibitových nintendo-corových úleťáren. Snad krom dvou skladeb (například poněkud unylá "Warp Gate Exploit") dokázal dvaadvacetiletý Francouz Rémi Gallego, kterému živě sekunduje bubeník Mike Malyan z MONUMENTS, připravit kolekci, jež těží ze současných trendů, ale současně jde striktně svou cestou. Vytvořil konečně diskometal, který mě neuráží!
Veľmi interesantná nahrávka. Výborná spleť metalu a elektroniky s naozaj zaujímavým zvukom. Ešte viac prekvapuje informácia, že autor tohto dielka má len 22 rokov.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.