Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Michael Gira zo SWANS má celkom dobrú ruku na samorastov s akustickou gitarou: kedysi objavil dnes populárneho Devendru Banharta, vydal najlepší album Jamesa Blackshawa a ani s WOODEN WAND nesiahol vedľa.
James Blackshaw je na pohľad šedo-šedá myš. Gitara mu prirástla k telu ako strom, na pravej ruke zapustili korene dlhé nechty. Keď o ňom píšu pochvalne, je to zväčša potichu, a keď hrá na pódiu, pôsobí dojmom, že si každú chvíľu zívne, hoci hrá zložité a precítené veci.
Na to, že je jeho hudba inštrumentálna, neznie vôbec chudobne - na vyjadrenie myšlienok nepotrebuje slová. Býva košatá, zvukovo zaujímavá a bohatá na nápady.
Prstolamy Jamesa Blackshawa nechcú vyzerať ako prstolamy, lež ako jednoducho natiahnuté pavučiny skladieb, ktoré majú predovšetkým výraz.
Ibaže na novom albume je všetko trochu inak. Aranžmány sú učesané – oveľa vzdušnejšie – zasadené do ticha. Ak sa človek započúva, počuje dokonca Blackshawa dýchať.
Pri pohľade na názvy skladieb je jasné, prečo majú taký baladický nádych. A možno ide aj o logický hudobný krok. Problém je len jeden: je to takto menší pôžitok, než býval. Občas je zameniteľný.
6,5 / 10
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
