Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Fakt, že v redakčním TOP žebříčku minulého roku nebyl na špici žádný deathcore, neznamená, že v minulém roce žádná kvalitní deska v tomto žánru nevznikla. V pořadí druhé plnohodnotné album Australanů THY ART IS MURDER patří právě do kategorie těch velmi povedených a techničtěji zaměřených deathcorových desek roku 2012. Kapela, která pochází z nevelkého osmitisícového městečka Campbelltown na jihovýchodním cípu Austrálie, ráda staví své skladby na nervních éterických kytarách, do kterých vpadávají brutálně zahuštěné rytmické sekanice. Dále si libuje v sypaných postupech, které si půjčuje z brutálního death metalu, i s žánrem navždy spojených breakdownech. Nečekejte ale nějakou hloupou opatkovanou truhlárnu pro děti. Toto je okovaný smrtelný turboklokan, který chrlí oheň na všechny strany.
"povedený deathcore minulého roku – jeden z mála"
V současné vizi THY ART IS MURDER se snoubí technická vyspělost s atmosférou a těžkotonážní živelnou silou, která bude živě jistě moshersky vděčným atributem koncertů. Jako australská poušť vysušený vokál Chrise Mcmahona má medvědodlakovitý charakter a v mnohém mi připomíná Elliota Desgagnése z BENEATH THE MASSACRE. Díky albům, jako je „Hate“, mám stále pocit, že deathcororvý subžánr stále ještě neřekl poslední slovo.
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.