Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem se v roce 2004 poprvé setkal s touto bandou a jejich albem „Luce“, působili na mne jako zjevení. Nikdo jiný, koho jsem znal, snad krom famózních THE END, v té době podobným způsobem nehrál. Brutálním black metalem okovaný hardcore s tísnivou atmosférou mě již v té době zdvihl ze židle. Pak jsem na mnoho dlouhých let THE SECRET ztratil z dohledu. Zachytil jsem je jako novou akvizici u Southern Lord, kde debutovali s minulým albem „Solve et Coagula“. Nyní se ke mně s novým albem vrátili a musím konstatovat, že kvality, které jsem na nich miloval před dekádou, se neztratily, ba naopak. Vše je navíc intenzivnější, agresivnější a temnější.
"zní to, jakoby se CONVERGE rozhodli hrát black metal, který vyrůstá z grindové extrémnosti"
Pokud je titulní skladba „Agnus Dei“ přímočarý metalový uragán tvořený z jednoduchých animálních riffů a nelidských řevů, tak v dalších skladbách THE SECRET dokazují, že umí do skladeb naroubovat mnohem více, než jen nekompromisní tah na branku a temnou atmosféru. „Agnus Dei“, z latinského překladu "beránek boží", je opravdu ryzí zloba a snad ani žánrově kříšťálově čistý black metal nemůže být nositelem tak čiré temnoty, jako tento hardcorem nadopovaný mutant.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.