THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z tohoto koncertu jsem odcházel s čelistí u země. Nikoliv však z výkonů francouzských BIRDS IN ROW nebo německých JUNGBLUTH. Na kolena mě srazilo vystoupení domácí předkapely THIS RUIN. Tento chomutovsko-pražský slepenec se na koncertních prknech ukázal snad po roce a půl od jejich prvního koncertu. A to, jaký uragán mě z prken strahovské Sedmičky smetl, jsem nečekal ani v nejmenším.
THIS RUIN jsou kapelou, o které se dlouho šuškalo hlavně kvůli tomu, jací lidé tam vlastně hrají nebo budou hrát. Setu z instrumentálního pohledu dominuje výtečný bubeník a z pohledu energie a syrovosti sebevědomě působící vokalista, který z hardcoreovým zápalem štěká na lidi svoje texty, jež dává lidem k dispozici i na vytištěných papírech. V kytarách občas něco ujede, ale to je úplně jedno.
Už dlouho ve mně nějaká domácí kapela nezanechala tak silný dojem. Technicky orientovaný hardcore, který po instrumentální stránce čerpá jak z nestorů scény, jakými jsou například CONVERGE, tak i od mladých technicky orientovaných kapel, zní překvapivě dobře. Jakoby ta kapela odehrála už stovky koncertů. Přece ale za tím vším prolézá harcore/punkové srdce, které do celého setu pumpuje šťávu, syrovost, tah na branku i sebevědomí.
O této bandě ještě mnohé uslyšíme, protože jedním z prvních koncertů odsunuli většinu podobných domácích spolků do role pouhých statistů. Bravo.
Po přestavbě scény jdou na to JUNGBLUTH. Volume dávají doprava tak, že mě ještě dneska kvílí v uších, a set se stává trochu nečitelným. Trojčlená úderka, která má základy v ALPINIST, drtí screamo značně zatěžkané pomalohybným crustem.
Trojka z Münsteru zhutnila vzduch Sedmičky naprosto suverénně masitým soundem, který se jako horká láva rozlil po celém klubu, a velká škoda, že byla až tak nahlas. Bohužel se díky tomu v hlomozící stěně ztrácely veškeré detaily.
BIRDS IN ROW úroveň hlasitosti stáhli opět na poslouchatelnou míru, ale ne o mnoho. Zaznívají skladby z aktuálního alba jako „Grey Hair“ nebo „Pilori“, většinu setu utáhne zpěvák a kytarista B., který přirozeně upoutává většinu pozornosti a jednoznačně do koncertu dává nejvíce energie. To má odraz i v divácké části Sedmičky, která se pozvolna dává do pohybu a zaznamenávám i nějaký ten pokus o stagediving.
Oproti žánrově spřízněným JUNGBLUTH prýští z Francouzů více energie a jejich set je hudebně mnohem barevnější a dynamičtější. Klič k úspěchu v tomto případě vidím hlavně v tom, že BIRDS IN ROW znají recept na to, jak přesně namíchat skladby a aranže tak, aby si pošmáknul jak milovník hardcore/punku, tak příznivec valivého neocrustu. A pokud máte rádi obojí, tak to jsou hotové orgie.
Přidejte upocený nervózní projev a máte koncert, ze kterého nelze odejít nespokojen.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.