Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MANES vydali v roce 1999 solidní, avšak nikterak přelomovou prvotinu „Under Ein Blodraud Maane“, načež se od black metalu odvrátili, nabídli světu jedno vynikající a jedno velmi dobré album a poté tak nějak zmizeli.
V době, kdy to bylo s jejich aktivitou poněkud mlhavé, se čas od času objevila na trhu nějaká ta neřadová deska, opětovně se rozvířily zvěsti o nové nahrávce, aby se kapela nakonec přeci jen rozpadla. Ne nadlouho. Někteří členové utvořili ambiciózní seskupení KKOAGULAA, které se však přes nespornou zajímavost (experimentálně-psychedelicko-elektronicko-noisově-ambientní cosi) trochu utápí ve vlastní monumentálnosti.
Zakládající dvojka Sargatanas a Cernunnus (ten je aktivní i ve výše zmíněném projektu) pak na troskách MANES buduje MANII, těleso beze všech pochybnosti čerpající z odkazu - v těch pravých kruzích - stále poměrně uznávaného debutu.
Kulantně řečeno, výsledek je ale poněkud nedostačující. Sice je možno zaslechnout hlasy o parádním vyznění nahrávky a reflexi dob, kdy zkratka BM znamenala skutečný underground, ale to jsou podle mého kecy. Norské dvojce se sice návrat k „Under Ein Blodraud Maane“ povedl po stránce zvukové a dejme tomu, že i depresivní, pomalu se táhnoucí, bezvýchodná a mrazivá atmosféra je fajn a uvěřitelná, ale co je zásadní - jednotlivé skladby zkrátka mnohdy nemají co nabídnout.
Často nedisponují žádným výrazným fluidem a ani kompozičně kvalit svých předchůdců nedosahují. Jinými slovy, ve své podstatě jsou až příliš často nudící a bez výraznějších skladatelských nápadů či zajímavých momentů, které by dokázaly výrazněji zaujmout. Což je i při necelých čtyřiceti minutách trvání alba skutečnost poměrně nepříjemná.
Nelze popřít, že napodobit náladu „Under Ein Blodraud Maane“ se díky chladným linkám kytar podařilo kapele dost věrně a že je v podstatě tou nejvýraznější entitou, kterou lze na „Kollaps“ identifikovat. Pokud však někomu stačí ke štěstí slabší odvar z ne až tak zásadní, téměř patnáct let staré desky, budiž mu přáno. Osobně bych spíše uvítal, kdyby členové KKOAGULAA a MANII zbytečně neplýtvali silami a jali se opět stvořit něco výjimečného. Pod hlavičkou MANES.
Nelze popřít, že napodobit náladu „Under Ein Blodraud Maane“ se podařilo kapele docela věrně. Pokud však někomu ke štěstí stačí slabší odvar z ne až tak zásadní, téměř patnáct let staré desky, budiž mu přáno.
Po nedávném přejmenování Manes byl návrat k black metalu skutečně to poslední, co bych od MANNI očekával. Tento krok ve mne budil dojem spíše opačný. Ale zpět ještě k Manes: black metalové období původní kapely mne jaksi nějak nenaplňovalo, a to ani v počátcích (Under Ein Blodraud Maane) ani u konce existence s kompilací (Solve Et Coagula) a k srdci mi spíše přirostlo mezidobí Vilosophe a hlavně značně odlišné a pro mne nepřekonané desky [view] či i How The World Come To An End. Na druhou stranu ale novinku pod novou hlavičkou považuji vlastně za to lepší v blackové ěře, i když zároveň značně rozpačitého charakteru: jako by kapela vůbec nevěděla, co chce (hrát). No, uvidíme, co bude dál, po pár posleších se zdá, že to propadák není, ale kapela je zkrátka silnější v odlišných hudebních vodách, od kterých nyní zase utíká.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.