Dochvilnost a přesnost je výsadou králů. Považovat ROTTEN SOUND za krále může být slovem do pranice, ale nijak to není v rozporu s faktem, že tato finská bruska patří již více než desetiletí na špičku početného grindového pelotonu. Ona zmiňovaná přesnost se netýká ani tak dalšího (tradičně) precizně nabouchaného sypacího hudebního zvěrstva, jako spíše skutečnosti, že koncept střídání LP – EP – LP – EP zústává nadále neochvějnou jistotou.
Počítejme tedy s tím, že další regulérní album příjde v příštím roce. Do té doby si (opakovaně) vychutnávejme tuto šestici zdrcujících fláků. Ta toho oproti 2 roky starému albu příliš mnoho nového nepřináší. Tedy abych byl přesnější, nového nepřináší vůbec nic. Ovšem k vzývání starých dobrých časů formou sebevykrádání má „Species At War“ sestsakramentsky daleko. Éra ROTTEN SOUND se sice dělí na dobu před a po „Exit“, ale i současná tvorba, prosta jakýchkoliv šokujících překvapení, má drtivou sílu, s pomocí které tato čtveřice s naprostou většinou žánrových konkurentů vytírá podlahu.
Finové pokračují v procesu hrubnutí kytarového zvuku, jenž započal před více než pěti lety prvním albem „nové éry“ „Cycles“. Skutečně masivní a všeobklopující kytary pobízí bicí soupravu k mohutným a přesným úderům, mezi které neomylně zapadá zkušené Keijovo frázování. Je obdivuhodné, že si ROTTEN SOUND stále dokáží udržet skličující a zároveň svěží nádech jednotlivých kratičkých skladeb. Znějí přitom stále moderně, bez jakýchokoliv diskusí nesmírně úderně a stále jako někdo, kdo v rámci svého žánru předepisuje standardy.