Od podzimu 2010 již třetí návštěva bratislavského klubu Majestic. Už to svědčí o faktu, že se zde Daniel Gildenlöw se svou družinou po dlouholetém vyhýbání se československému území pevně zabydlel. A navíc s sebou letos namísto masivní aparatury přivezl gauče, stolek, obrazy, lampičky, svíčky, nezbytný plakát J.Hendrixe, starý oprýskaný klavír, kontrabas, početný arzenál španělek, blonďatého hezouna jako dvorního poskoka a vyjma bubeníka Léa Margarita komplet vyměněnou sestavu PAIN OF SALVATION.

To všechno proto, aby svým věrným posluchačům (jichž bylo zase o kus méně než minule) předvedl způsob, jak se dá letitě známý repertoár šikovně uzpůsobit křehkému akustickému provedení. Kdo mírně zapátrá v paměti, určitě vzpomene na kultovní živák „12:5“ z roku 2004 a jeho precizní zpracování. Kdo však čekal podobnou srdceryvnou emocionální bouři, musel odcházet zklamaný. Přesto se do Bratislavy hned z několika důvodů vyplatilo přijet.

Už jen díky Anneke van Giesbergen, stále půvabnému nizozemskému zázraku, kterému patřil úvod. Příjemně naladěné, usměvavé, vtipkující a dobře rozezpívané dámě sedla role uvaděčky dokonale a nebylo divu, že si okamžitě většinu z přihlížejících omotala kolem trsátka. To už pak bylo putna, jestli hraje ze sólové tvorby, bere z minulosti THE GATHERING nebo za pomoci hochů z ÁRSTÍÐIR ctí liverpoolskou ANATHEMU. Vždy se jednalo o hřejivé, upřímné sdělení. Škoda jen, že se toho večera v klubu nacházela i početná skupina bytostí (slovo „lidi“ není na místě), jenž místo pozornému naslouchání kouzelnému hlásku holandské ženštiny měla tendenci rozebírat své strasti a útrapy nebo v horším případě dát průchod alkoholovým zpěvům, které se sametovým hláskem Anneke ladily jen velmi těžko. Nepochopení, že se dneska určitě nejelo za bigbítem, žel neodnesla jen tato kráska, nýbrž všichni interpreti a to až do konečného přídavku.

Zmínil jsem již ÁRSTÍÐIR. Ti nejprve ve dvou písních střídmě doprovodili Anneke, a poté v minutách následujících převzali otěže sami. Při tichém nástupu ještě nic nenasvědčovalo tomu, že se tito plašší chlápci z Islandu záhy stanou hvězdou večera. Byli to totiž oni, jež vysoce nastavenou laťku svým nesmírně sympatickým přednesem ještě o kus pozvedli. Hlavní devízou nebyly smyčce, nýbrž překrásně seřízené vícehlasy, a rovněž upřímný, skromný, křehký, přímo andělský projev, který nádherně doplňoval jejich zalíbení v duchovním pojetí hudby. Příjemným zpestřením bylo také zařazení baladické „Road Salt“, kterou odzpíval příchozí Daniel, ale vrcholnými okamžiky se přesto staly jejich vlastní kompozice, a to hlavně ve chvílích, kdy se do vokálního zdobení zapojilo celé šestičlenné osazenstvo. Nadpozemský zážitek, který vyústil v zasloužený a neutuchající aplaus. Ten jakoby symbolicky napověděl, že tento večer už to lepší ani být nemůže.

A vskutku. Důvěru nejprve nahlodalo již tradičně zdlouhavé čekání na hlavní hvězdy, jež narušilo do té doby plynulý průběh, a posléze samotný Daniel, který nástup kapely pozdržel ještě o několik dalších minut svým monologem, sedíc pohodlně v křesle. Úmysl byl patrný, vytvořit autentickou domovskou atmosféru, jenže způsob, jakým ji on se svými spoluhráči chtěl dosáhnout, nelze nazvat jinak, než jako prvoplánový a umělý.

Samotný koncert lze charakterizovat jako dokonalé divadlo s pevně stanoveným a do puntíku dodrženým scénářem, strhujícími hudebními i vokálními výkony (byť to u mistrových hlasivek nejednou ošklivě zaskřípalo), chytře vystavěnými a svébytně přearanžovanými písněmi, jejichž identifikace dala zabrat i zkušenějšímu fanouškovi, scházelo však cokoliv živého a opravdového. Chyběla duše. Nenašel jsem jediný důvod, proč Danielovi věřit všechny ty vtípky, změny pozic nebo chlapácky opřenou nohu o stůl. Apropos, nové tváře splnily své úkoly na jedničku, byly dokonalým komparsem, leč bez známky charismatu.

Vystoupení mě však nakonec, počínaje „Disco Queen“, začalo bavit, neboť gradovalo citlivě odzpívanou a zbytečnými proslovy nerušenou „Second Love“, pokračovalo brilantní kompozicí „Iter Impius“, až se vrcholu dočkalo v monumentální „The Perfect Element“, které ani změna aranží, ani dvanáctero let, neubraly nic ze své naléhavosti. Skvěle vyzněla i rapová „Spitfall“ a nervní tryzna „King Of Loss“, uzavírající hlavní část koncertu.

Bratislavskému publiku se nakonec za výdrž v tak pozdních hodinách dostalo trojnásobného přídavku. Po uctění KANSAS („Dust In The Wind“), přišla na řadu nádherná „Chain Sling“, která definitivně potvrdila, že kompozicím vzniknuvších ve zlaté éře kapely (tedy v letech 2000 – 2007) akustický kabátek padnul mnohonásobně lépe, než přetvořeným prostinkým novotinám, jejichž „zprogování“ vyznívalo často samoúčelně. Samotný závěr probíhal v kolegiálním duchu, kdy se za zvuku intimní „1979“ sešla kompletní osada aktérů, která se postarala o tento velmi příjemný večer.

Setlist POS: Falling Home, Diffidentia, Linoleum, Mrs. Modern Mother Mary, Ashes, Perfect Day, She Likes To Hide, To The Shoreline, Holy Diver, Stress, Disco Queen, Second Love, Iter Impius, The Perfect Element, Spitfall, No Way, King Of Loss, Dust In The Wind, Chain Sling, 1979

Fotky autor + FB kapel