Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
UFOMAMMUT svůj těžkotonážní buldozer posunuli v roce 2012 dál hned o jedno dvojalbum, neboť měli zřejmě dojem, že narazili na zlatou žílu nápadů (bázev alba „Oro“ = italsky zlato), kterou musí bezezbytku vytěžit.
Mám z jejich snažení hluboko zakořeněný pocit, že nástroje, které k těžbě a zpracování motivů použili, jsou snad ještě násilnější, než způsoby, jakými Řekové huntují sever země, zaslepeni svojí vlastní zlatou horečkou.
„Hrubě opracovaný a násilný instrumentální silový válec“
I nadále jde o to rozemlít kytarový zvuk na pěkně hrubá zrna, která se nalévají do drone-stonerových hypnotických rytmů, jež vám repetitivně umývají hlavu. A když jsme u toho umývání. UFOMAMMUT mi vždy připomínali vlnobití. V pravidelných intervalech přichází jedna masa zvuku za druhou a tu a tam vyvrhne na pevninu nějakou dlouho hnijící entitu nebo něco neidentifikovatelného z hlubin.
Novinka si hraje s elektronickou špínou, kterou zasypává hutný hrubý asfaltový zvuk. Pokud tyto Italy náhodou nezastihnete ve chvíli, kdy si hrají s plochami v intru, pak do vás určitě budou tu s menší a tu s větší intenzitou narážet hutnými riffy.
Oproti minulému albu „Eve“ je materiál mnohem silovější, psychedeličtější a také méně náladový. Tam, kde před dvěma roky nastupovaly hrátky s vokály a atmosférou, přichází nyní touha drtit vás syrovým opracováním zvuku, do kterého se míchají ty nejtěžší sajrajty, které UFOMAMMUT ve zkušebně našli. I to však má něco do sebe.
7 / 10
Hidden (2024)
Fenice (2022)
8 (2017)
Ecate (2015)
Oro: Opus Alter (2012)
Oro: Opus Primum (2012)
Eve (2009)
Idolum (2008)
Supernaturals (split s LENT0) (2007)
Lucifer Songs (2006)
Snailking (2004)
Godlike Snake (2000)
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
