Kdo si dnes dokáže připomenout rané období KAVIAR KAVALIER a zejména jejich legendární prvotinu „Dreams Of Kaviar“, během poslechu letošní novinky „Musik Aus Ordinationen“ jen těžko uvěří faktu, že se stále jedná o stejné hudební těleso. Pravda, výrazové prostředky ušly značný kus cesty, ale „filosofické“ jádro zůstává zachováno.

Tentokrát se Tomáš Kohout alias „Necrocock“ nechal po kaviárových hrátkách, lahvinkách s chloroformem a dovádění s asiatkama zavést do tajemných zakoutí nemocničních ordinací, které zajisté nebudou skoupé o nejedno místečko skýtající sexuální povyražení s povolnou slečnou a igelitovou taškou přetaženou přes její hlavu.

Za problém Necrockovy tvorby mimo hoblování v MASTER`S HAMMER lze považovat splynutí její jednotlivých proudů. Za ta léta postupného zjemnění druhdy silně kytarové hudby lze čím dál hůře rozeznat nahrávky vydané pod jeho jménem od těch s visačkou KAVIAR KAVALIER. Jedno je však stále jisté. Výrazným rozlišujícím prvkem tak nadále zůstává tématické uchopení. Zatímco poslední album NECROCOK bylo soundtrackem k myslivosti a poľovníctvu, letošní příspěvek se nadále drží v linii hledání skrytých půvabů v na první pohled nepříliš lákavých sexuálních úchylkách.

Půvaby však i navzdory výše úvedenému dokáže odkrývat i hudba samotná. Nasládlý syntetizátorový sound nasycený zvukem kytary, pohybující se v obtížněji popsatelném žánrovém mimoprostoru, zdá se, nabízí Tomáši Kohoutovi velmi bezpečný přístav pro jeho tvůrčí choutky. Ty 4 roky od minulého alba tak v charakteru nahrávky znamenají jen velmi málo korekcí. Základem se stala způsobilost zamotat hlavu správně úchylnými a zároveň chytlavými motivy, na kterých se pak jednotlivé skladby postupně vystavují.

V tomto směru lze směle prohlásit, že studnice nápadů je ještě stále plná životodárné tekutiny. Textům, jímž opět dominuje německý jazyk, zábavně zvrhlé motivy doslova svědčí a neznat ideologické pozadí KAVIAR KAVALIER, těžko by se v mnoha momentech dalo vůbec identifikovat. Jinými slovy, jejich hitová hudba dokáže často působit i „neutrálním“ způsobem. Situace se však mění v momentě, kdy se v refrénu jednoznačně nejchytlavější skladby z kolekce „Tomáš Kohout“ sám její autor libozvučnou češtinou pochlubí, že po jeho „působení“ se sotva stojí na nohou. Sebechvála, která by možná v naprosté většině případů působila směšně, vykouzlí i zde úsměv na tváři, ale na rozdíl od těch ostatních, zde se jedná o záměrně vtipný moment.

Těch je na desce pochopitelně mnohem více, nicméně nedá se říct, že by jejím cílem bylo pouze pobavení publika. Tomáš Kohout své „koníčky“ i přes nepředstíraný nadhled bere s patřičnou vážností. O tom koneckonců vypovídá i tradičně zdařilý booklet, který zdobí fotografie z nemocničních ordinací našich dědečků a babiček.

Škoda jen, kromě již zmiňované hudební „fůzi“ jednotlivých Necrocockových projektů, trošku přepálené stopáže. Snaha mísit nemocniční hymny postavené více na klávesových nástrojích s těmi, kde je silněji slyšet dravý zvuk elektrické kytary je v mnoha momentech velice nápomocna, ale ta bezmála hodinka je přeci jen příliš dlouho na to, aby klacek setrval ve stoprocentně stopořené poloze.