Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Osm let je asi pro většinu z nás poměrně dlouhá doba. Co by teprve měli říkat EFTERKLANG! Když tady tato dánská kapela v roce 2005 v rámci projektu EuroConnections hrála, coby ještě stále čerstvá hvězdička elektronické hudby, mohlo si to české publikum samo pro sebe nazvat seznamovacím večírkem. Je rok 2013 a na tom samém místě se za ohlušujícího aplausu skupina po nezbytném přídavku definitivně vytrácí do zákulisí, se slastným pocitem nalezení druhé domácí půdy, kterou návštěvníci Paláce Akropolis tak štědře a rádi nabídli.
EFTERKLANG mají na svém kontě 4 alba. 4 rozdílné nahrávky symbolizující hravost a žánrovou nespoutanost, kterou si skupina sdružená kolem vokalisty a šarmantního koncertního šoumena Caspera Clausena ponechává i na svém zatím posledním díle, jež se z předchozí řady zcela vymyká. Album „Piramida“, kterému jsme se zde nedávno věnovali i trochu podrobněji, v sobě skrývá sdělení o postupném zrání kdysi až roztomile infantilní kapely. Navíc kapely, jež rozhodně nehodlá stát na místě.
Už prvotní reakce na úvodní tajuplné tóny skladby „Hollow Mountain“, která zároveň otevírá i loňskou kolekci, dávaly tušit, že v tomto se skupinou naplno „jedou“ i její posluchači. Přestože těch pár starších kousků, jež toho večera zaznělo, vyvolalo patřičně bouřlivé reakce, kusy z „Piramidy“ se těšily velice příznivému ohlasu.
Vždyť vlastně kvůli nim se celé toto turné i odehrává. Na první dojem subtilní a jen pomalu se rozjíždějící kompozice však i v živém provedení nakonec skýtají místy až euforické pocity. Clausenova vokální jistota a procítěnost dramatických pasáží je v tomto ohledu naprosto jednoznačně stěžejním prvkem. Být vše jinak, pro čtveřici muzikantů po jeho boku by prostě nebylo žádného prostoru pro nápravu.
Navzdory tomu si však i oni nesli svoji nepopíratelnou tíhu tohoto koncertního úspěchu. Na hlas hostující, byť jinak výrazem přesné a hlasově atraktivní, zpěvačky si však bylo nutné chvíli zvykat. Její působení se neomezovalo pouze na doplnění Clausenových zpěvných linek, ale mnohokráte posloužilo i jako další nástroj v těch momentech, kdy ani různé mašinky toho večera asi největšího introverta ze sestavy EFTERKLANG Madse Brauera nestíhaly vyluzovat další a další zvuky.
Tempu koncertu překvapivě neuškodilo ani několikaminutové předčítání vzkazů posluchačů z předchozích štací tohoto turné. Bylo to jednoznačně dílem pozitivní atmosféry, která sálala z pódia směrem dolů a pochopitelně i díky komediálnímu talentu Caspera Clausena, který celé toto svoje představení uťal včas na to, aby se nezačalo zajídat.
Co by se ale, nebýt desáté hodiny a její večerky, rozhodně ještě dlouho nepřejídalo, bylo asi každému jasné. EFTERKLANG se sice nejpozději od loňského roku stali jen těžce předvídatelnou kapelou, ale jejich zdařilá a neošizená koncertní představení zůstávají neochvějnou jistotou. Navíc pokud na druhé straně stojí ne zrovna malý zástup těch, co to dovedou naplno ocenit.
Import špičkových zahraničních kapel různých žánrů byl pro naši domácí scénu vždy důležitou součástí konfrontace a nejinak tomu bylo i v případě Mikoláše Růžičky a jeho projektu PIANO. Umělec známý především z nedávného objevu REPUBLIC OF TWO představil velice životaschopnou náladotvornou muziku, jež s dánskými „hvězdami“ pojí nenápadný povrch skrývající šelmu, která trpělivě čeká na svoji šanci. Tou byly skvěle gradující skladby ve velice slušivém muzikantském provedení. Žádná pachuť provinčnosti, žádná trapnost nad zoufalým vykrádáním cizích vzorů. Jen a pouze dojem smysluplného hudebního projektu, který by neměl zapadnout.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.