Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lze jen těžko pochopit, proč jsou BENEA REACH stále tak nedoceněnou kapelou.
Mají na kontě tři výborné desky, velmi dobré nápady a ani v nejmenším se o nich nedá říct, že by přešlapovali na místě. Přesto se odkudsi – stejně jako předešle – s aktuální nahrávkou z ničeho nic jen tak vynořili. Nenápadně a bez většího zájmu. Bez mediální masáže a v podstatě jakéhokoliv proma. Opět však zasáhli plnou silou.
Tentokrát za použití takových prvků, které by výrazně ocenila i metalová omladina, kdyby je mezi všemi těmi potetovanými manekýny zaregistrovala. Další hudební proměna BENEA REACH je totiž natolik výrazná, že udeří do očí jako první. Tento šok daný aktuálním směřováním norského seskupení je sice již dávno překonán, ale údiv z postupů využitých na „Possession“ zůstává i po delší době přítomen.
Ne, že by se kapela chtěla vzdávat svého typického přednesu, ale nově přibývají opravdu hodně výrazné refrény, metalcorové pasáže a další prvky, které mají dnešní mládežníci rádi. Jakmile se ale vše usadí a uleží v uších, i prve poněkud konsternovaný posluchač si desku zamiluje.
Potěší i zakomponování ženských vokálů (hostující Maria Solheim), stejně jako neskutečně hitové kusy balancující mnohdy na hranici únosnosti (nikoliv za ní) zřetelné např. v sladkobolné „Desolate“ („I would be here with you right now, Even if there would be no tomorrow, We will find our Eden somehow, Wherever you go I will follow“).
Háček je v tom, že vše z výše zmíněného skvěle funguje a nezní ani zdaleka tak odporně, jak by mohlo z tohoto textu vyplývat. Naopak, citlivé zakomponování uvedených prvků do kontextu, s nímž přišli BENEA REACH již dříve v minulosti posunuje jejich tvorbu zase o kus dále, aniž by se stihli jakkoliv zprotivit. A když si člověk zpětně uvědomí jejich prudký hudební posun, o překvapení v pravém smyslu snad už ani nejde. O propracovanosti není třeba diskutovat. Ne, tady pištící teenagerky pod pódiem skutečně nenajdeme.
„Possession“ vychází po dlouhých pěti letech od emise nahrávky předešlé. Na tuhle emocionální nálož si stálo za to počkat.
Velmi dobrá deska od poměrně stylové kapely. Nikdy dříve jsem o nich neslyšel. Je to takový "severský" progres, který se příjemně poslouchá. Kvalitní a v rámci možností nápadité.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.