Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lze jen těžko pochopit, proč jsou BENEA REACH stále tak nedoceněnou kapelou.
Mají na kontě tři výborné desky, velmi dobré nápady a ani v nejmenším se o nich nedá říct, že by přešlapovali na místě. Přesto se odkudsi – stejně jako předešle – s aktuální nahrávkou z ničeho nic jen tak vynořili. Nenápadně a bez většího zájmu. Bez mediální masáže a v podstatě jakéhokoliv proma. Opět však zasáhli plnou silou.
Tentokrát za použití takových prvků, které by výrazně ocenila i metalová omladina, kdyby je mezi všemi těmi potetovanými manekýny zaregistrovala. Další hudební proměna BENEA REACH je totiž natolik výrazná, že udeří do očí jako první. Tento šok daný aktuálním směřováním norského seskupení je sice již dávno překonán, ale údiv z postupů využitých na „Possession“ zůstává i po delší době přítomen.
Ne, že by se kapela chtěla vzdávat svého typického přednesu, ale nově přibývají opravdu hodně výrazné refrény, metalcorové pasáže a další prvky, které mají dnešní mládežníci rádi. Jakmile se ale vše usadí a uleží v uších, i prve poněkud konsternovaný posluchač si desku zamiluje.
Potěší i zakomponování ženských vokálů (hostující Maria Solheim), stejně jako neskutečně hitové kusy balancující mnohdy na hranici únosnosti (nikoliv za ní) zřetelné např. v sladkobolné „Desolate“ („I would be here with you right now, Even if there would be no tomorrow, We will find our Eden somehow, Wherever you go I will follow“).
Háček je v tom, že vše z výše zmíněného skvěle funguje a nezní ani zdaleka tak odporně, jak by mohlo z tohoto textu vyplývat. Naopak, citlivé zakomponování uvedených prvků do kontextu, s nímž přišli BENEA REACH již dříve v minulosti posunuje jejich tvorbu zase o kus dále, aniž by se stihli jakkoliv zprotivit. A když si člověk zpětně uvědomí jejich prudký hudební posun, o překvapení v pravém smyslu snad už ani nejde. O propracovanosti není třeba diskutovat. Ne, tady pištící teenagerky pod pódiem skutečně nenajdeme.
„Possession“ vychází po dlouhých pěti letech od emise nahrávky předešlé. Na tuhle emocionální nálož si stálo za to počkat.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.
GOLGOTHAN REMAINS trochu pročistili zvuk a zvýraznili ULCERATE vibes. Nové EP je pořád hodně agresivní a inspirace novozélandskou ikonou (tentokrát přichází na řadu jejich pozdní tvorba) slouží spíše jako vydatná poleva než jako zásadní konstrukční prvek.
Komplexní metalová skládanka, kde si podává ruce agresivní death metal s dusavými djent výpady, ale i melodickými a klidnějšími pasážemi. Přes veškerou agresivitu to má i zvláštní ladnost. První dojem slušný.