Letos jsem byl potřetí a příští rok pojedu zase. Atmosféra, multižánrovost, barevnost a pohodovost této akce způsobuje závislost. Slovo „Bunte“ znamená barvitý, což tento festival rozhodně je. A o co vlastně jde? Většinou druhý červnový víkend se v centru Drážďan koná třídenní nepřetržitá párty. Obrovská párty. Na spoustě ulic. Když jsem byl na tomto festivalu poprvé, snažil jsem se ho „projít celý“, ale ani po třech hodinách se mi to nepodařilo.

Každý krámek, každá restaurace a mnoho zdejších obyvatel vytáhne něco na ulici. Mnoho podniků má přímo na ulici svojí ministage, kde se něco děje. Během dvaceti metrů potkáte vyhrávající jazzovou kapelu, distro s punkovými vinyly, stánek s indickou kuchyní, beatboxera a týpka, který kolemjdoucím nabízí pouťovou atrakci. Přijdou si tu na své milovníci metalu, taneční hudby, rocku, hardcoreu, jazzu, hip hopu, elektronické hudby a vlastně všeho, opravdu všeho ostatního. Tančí se všude.

A vůbec. Pusťe si nejdříve tohle video z minulého roku. Myslím, že atmosféra této akce je tam celkem zřetelně zachycena.

Počátky festivalu sahají do porevolučních let. Akce má politické kořeny, souvisí se sjednocením východoněmecké a západoněmecké marky a v počátcích ji provázely časté zásahy policie. Na festivalu docházelo ke střetům extrémní pravice a levice.

I v současné době je celý festival sevřen policejními hlídkami, které kontrolují kolemjdoucí. Nejčastěji kontrolují to, aby se dovnitř nedostaly skleněné lahve, které by se pak válely na zemi nebo něco podobného. Nenechte se ale drtivou přítomností policie zmást, festival je nyní akcí pro alternativní mládež i rodiny s dětmi. Za celé tři roky, co na BRN jezdím, jsem neviděl žádný vážnější konflikt. Policie na vstupech vždy ochotně poradí, pomůže, nasměruje.

Na místo dorážím v pátek kolem deváté a obhlížím terén. Rok minulý a předminulý jsme tu hráli a tak první kroky vedou do Lollis Homestay, kde se zdravím s přáteli, kteří nám tu dělali koncerty.

Vždy tu najdete alespoň jednoho Čecha, minimálně u výtečného veganského guláše vždy trůní šéfkuchařka Zelí. Zlatá to žena. Tvrdá na povrchu a ryze zlatá uvnitř. Zájemcům nandavá plné misky guláše a Němce častuje větami typu „tovižejo, jen si dej, takovej ti maminka doma nevařila, ... chutná žejo?“. Domácí sice nerozumí, ale mlaskají a kývají. Navíc tu mají české pivo.

Dávám si guláš, pivo a pokouším se projít festival alespoň z jedné strany na druhou. Vlastně poprvé tento rok se mi to konečně podařilo.

Prvodenní prohlídku končím někdy ve dvě ráno. Hlavní průzkum festivalu, který reprezentuje německá vlajka s myšákem Mickeym, si plánuji na zítřejší sobotu, takže se rozepíši spíše o druhém dnu.

Do Neudstatu mířím už někdy kolem páté odpoledne. Žije to tu ale už od oběda. Platí tu heslo „Neustadt snídá celý den a chodí spát až ráno“, v době festivalu umocněné minimálně na třetí.

Kolem spleti uliček najdete i větší otevřené scény. Jedna z nich je na velkém otevřeném Alaun parku u ulice Bischofsweg, za kterou probíhá hlavní část Street festu. Právě tu dohrála nějaká punková kapela a tak mířím přes polehávající stovky lidí, co tu kecají, pijí nebo hrají frisbee do nitra festivalu.
Stejně jako minulý den si dělám zázemí u Lollis Homestay, kde právě skončili elektro-psychedeličtí rockeři PREGLOW a začínají hrát další GAFFA GHANDI, kteří přihlížející likvidují řádně hrubou tříští ze stoner rocku. Vracím se sem až na JINOVATKU, která nikdy nezklame hodně odlehčeným setem. Tentokrát dokonce i s poněkud šílenou domorodkyní, která se postarala o hodně sveřepou show před kapelou.

Mířím do ulic. Hnedka vedle Lollis Homestay je punková hospoda, kde každoročně celý den na kočičích hlavách chodníku vyhrávají místní alko-punkové kapely. Ubírám se po Görlitzer Straße do nitra festivalu. Stejně jako minulý rok tu nějaká rocková kapela vyhrává z balkónu ve druhém patře.

Nalevo od této ulice je v průjezdu na parkoviště pravidelně postavená velká stage, na které své umění předvádí mladá generace, většinou tíhnoucí k metalcoreovým žánrům. Nikdy se mi tady ale nepodařilo odchytit kapelu, kterou bych si měl touhu po návštěvě domů vyhledat a poslechnout. To je jeden velký problém tohoto festivalu. Stihnete jen malý zlomeček toho, co se tu nabízí.

Snažím se prodrat houstnoucími davy k metalovému svatostánku Heavy Duty, což je ta nejkovovější hospoda široko daleko. Před ní se samozřejmě hraje. Nemám ale štěstí, kapela tu právě skončila, a když jdu kolem ještě několikrát v pozdějších hodinách, vyhrává tu naprosto šílený heavy metal.

To nejlepší pro tuto chvíli je na klubu protější pizzerie „Ristorante Da Michele“, před níž dělá majitel výtečné žampiony na česneku. Na ty jsem chodil pravidelně.

O pár metrů dále je klub Madness, který přišel z mého pohledu s nejzajímavější dramaturgií. Kříží se zde indie rockové kapely s post-rock/punkovým podhoubím Saska a to vypadá velmi nadějně. Živé vystoupení psychedelických hípísáků SUNS OF THYME mě nutí si jméno kapely zapsat do mobilu. Zpětně musím konstatovat, že živě je to mnohem větší pecka, než z klipů a studiových nahrávek.

Zajímavá je i křižovatka Louisenstraße a Alaunstraße, kde na jednom rohu je odpočinkové místo na pivko a pokec s prostorným sezením venku, zvané Katy‘s Garage, a hned vedle je na prostorném dvorku postavené středně velké podium, kde celý den dovádí rockové kapely.

Hned naproti je další venkovní místo, kde se hraje vše od stoner rocku až po hip hop a reggé. Tuto scénu sdílí kuřárna THC shop a label Drop Out Records. Z druhé strany je velký výběr z jídla. Krom výtečného sushi a mexické kuchyně jsou tu všudypřítomní Indové, jejich stánky jsem na festivalu navštěvoval asi nejčastěji. Nápoje a alkohol zase nejlépe vychází v asijských bistrech, kde se dá „něcojakopivo“ sehnat i za euro.

Prodírám se festivalem stále dál, tu postojím a odpočnu si u nějakého jazzového tria nebo se dívám na lidi, kteří si u umělců nechávají na obličej namalovat různé vylepšováky, včetně zvířecích tlam nebo zombie make-upů. Obecně bláznů v různých maskách je tu požehnaně.

V pozdním odpoledni jsou už ulice plné. Pravidelná zácpa je na Alaunstraße u gay klubu Boys, který má pravidelně největší queer scénu. Kupodivu když procházím kolem poprvé, tak kolem pódia hopsá spousta rodičů s dětmi, a když podruhé, tak Dj pouští do ulice na plné pecky „Smells“ od NIRVANY.

Veškeré živé produkce končí o půlnoci, po nich už jedou „jen“ reprodukované afterparty, kterých jsou desítky a možná stovky. Závěrem večera se zabydluji v jednom dvorku, kde velmi příjemně vyhrávají strejčkové, kteří míchají blues, jazz a bluegrass, a když skončí, jdu si posedět do klidné ulice, kde se rozprostírá obrovská venkovní čajovna. Po dvanácté jako obvykle všichni vytlačí z balkónů repráky a začíná velmi divoká noc. Na každém rohu v jiných žánrech, ale na každém rohu stejně temperamentní. Končí se až se svítáním.