Italská deathmetalová mašina ANTROPOFAGUS začíná set intrem, při kterém zasmušile hledí do lidí. Po intru nastupuje brutální smrtící stroj, kterému chybí jakákoliv přidaná hodnota. Všechno vlastně funguje jen tak nějak automaticky a hudebně jde o ten nejšedivější žánrový průměr se vším, co k tomu patří. Vše je očekávatelné, ničím nepřekvapující a vlastě i nemastné a neslané.

Tohtoroční slovenskí zástupcovia na veľkom pódiu hanbu neurobili. Skôr naopak. Za viac ako slušnej diváckej asistencie odpálili ATTACK OF RAGE s prehľadom všetky svoje rezké grindové šlágre. Hnaní drsnou rytmickou sekciou v zložení Hoyas a Dano (jeho basgitara robí šarapatu aj v hlohoveckej mäsiarskej úderke CRANIOTOMY) dokázali s dobrým zvukom veľmi kvalitne nažhaviť prítomných na ďalšie extrémno-metalové hody.

Veľké očakávania s prehľadom naplnili aj moskevskí KATALEPSY. Jedna z najbrutálnejších kapiel celého festivalu podporuje na svojich aktuálnych cestách veľmi podarenú novinku „Autopsychosis“. Akvizícia prestížneho vydavateľstva Unique Leaders Records sa veru nedala zahanbiť, ich prepracované brutal-deathové kompozície mali vďaka kvalitnému, čistému zvuku obrovskú silu. Najviac pochopiteľne zaujal frontman Igor, ktorý so svojou šatkou a hip-hopovými pohybmi pripomínal skôr člena gangu na predmestí Los Angeles než skromného, sympatického junáka z Moskvy. KATALEPSY idú hore, svojím sviežim a precíznym vystúpením to potvrdili aj na Brutalčeku. (Rudi)

Přiznám se bez mučení, že domácí MINORITY SOUND se se svým žánrem obloukem vyhýbají mému hudebnímu vkusu. Jejich tupa-tupa elektro-industro-metalová nálož měla ale solidní zvuk a kluci si poctivým koncertováním vyjezdili na domácí poměry velmi slušnou koncertní formu. I přes počínající déšť tak mají pod sebou celkem početnou základnu fanoušků.

Následuje OBSCURA, při které hlavně slečny obdivují nový sestřih playboye kapely Steffana Kummerera. Ten do publika hází úsměvy a cukrbliky, evidentně je dobře naladěn, ovšem co však dobře naladěné není, je zvuk kapely. Opět. Stejně jako v roce 2009 na BA zvukový kabátek celého setu kazí dojem. U OBSCURY jsem si prostě zvykl na specifický zvuk basy, který se v mnohých místech dominantně prosazoval přes kytary, a nový baskytarista Linus Klausenitzer (na kterého si mimochodem si stále zvykám), rozhodně takovou průraznost nemá. Ani ve zvuku, ani v osobnosti. Pro mě se tím ztrácí prvek, který dělal OBSCURU opravdu jedinečnou kapelou. Díky tomu jde o sice sympatické, ale nijak dechberoucí vystoupení. Počátek patří novým skladbám z alba „Omnivium“, postupně se mnichovská mordparta propracovává i k albu „Cosmogenesis“ a hitovinám typu „Anticosmic Overload“, ale já vám nevím. Tohle bez těch vyčnívajících thesselingových výjezdů basy tak nějak nemá smysl. (RIP)

HYPNOS se na pódia josefovské pevnosti vrátili po třech letech s Vlasou (SIX DEGREES OF SEPARATION) u druhé kytary a bylo to vystoupení hodné jejich kultovního domácího statutu. Neboli, death metal jako řemen, v němž se skvěly nejen osvědčené tutovky (třeba „Breeding The Scum“, jejíž text v dnešních dnech opět nabírá na společenském významu, a Bruno jej pochopitelně nezapomněl zmínit), ale i reprezentativní zástupci z posledního alba „Heretic Commando“. Škoda, že hrací čas jim vyhrazený se nedal natáhnout... (Louis)

MISANTHROPE již při nástupu na scénu vypadají jako příšera z druhohor. Kožené kalhoty a saka, ječáky, „zemanovská trojbrada“, vybrnkávačky a porost na hlavě, kde jsou jednotlivé vlasy velmi daleko od sebe. Hudebně melodický death metal se spoustou progrese a krásně proaranžovanými místy. Užil jsem si poslech, ale dívat se na jejich set šlo pouze ve velmi zúženém výřezu, který sledoval šikovné prsty kytaristů.

LOUDBLAST jsou takoví malí SLAYER. A malí asi vždy zůstanou, protože jak jejich hudba, tak vystupování nebude nikdy drtit tak, jako tento kultovní metalový parní válec. Celý set jsem měl vlastně pocit, že požívám lehký odvar ze SLAYER. I přes to jde o celkem příjemnou thrash/deathmetalovou rubanici, která je pokračováním oldschoolové devadesátkové legendy zvané MASSACRA. Po skončení setu musím konstatovat, že kapela si bude muset zvyknout na fakt, podle nějž její členové mají své nejlepší roky už zkrátka za sebou. (RIP)

Aktuální HATE, ať se na mě nikdo nezlobí, mají problém s BEHEMOTH, respektive s jejich existencí. Nebýt Adama Michała Darskiho a spol., byli by určitě za větší senzaci, tedy minimálně v případě, že by stále hráli to, co hrají (a co by vlastně v případě neexistence BEHEMOTH nemusela být tatáž produkce, že ano). I s novým baskytaristou, náhradníkem za předčasně zesnulého Sławomira Kusterku, zahráli důstojně, majestátně a s nepochybným řemeslným smrťáckým fortelem („Sadness Will Last Forever“ potvrdí), jen jsem se zkrátka nemohl zbavit dojmu, že někde vzadu v zákulisí stojí Nergal a celé to režíruje. (Louis)

Na pódiu se rozezpívává Kobi Farhi a svými tanečky šlape zelí, lidé úprkem odcházejí. Není to z důvodu pohledu na frontmana izraelských ORPHANED LAND, na vině je nečekaná a svým dopadem i největší dešťová smršť festivalu. Okamžitě se tvoří několikametrové louže, kterým není úniku, z nebes se ozývají rány a déšť stále sílí. Sílí a mohutní i radost, kterou mají z pohledu na své zmáčené věrné samotní hudebníci, pobízející k tanci v kalužích a vytahující z rukávu největší triumfy, kterých se za poslední 3 řadovky nastřádalo požehnaně! Všechno však jednou končí, a když dojatá kapela děkuje svým fanouškům, nemá daleko k slzám. (Hooya)

A když napršelo, bylo třeba, aby také uschlo, a proto nastoupili MALEVOLENT CREATION. Tahle dvanáctihlavá deathmetalová saň se sice představila jen ve čtyřech, takže veškeré kytary měl na hrbu jen předák Phil Fasciana, ale to nic nezměnilo na jejím doslova pekelném setu, subjektivně možná jednom z nejlepších za celý festival. Energie a hudební agrese a brutalita stříkaly z kapely na všechny strany, Brett Hoffmann se také ukázal být naprosto geniálním deathmetalovým frontmanem (kapelu pamatuji živě pouze z doby, kdy v ní ještě zpíval v Jaroměři rovněž přítomný basista Jason Blachowicz), takže pokud by někdo chtěl těmhle pánům říkat veteráni, určitě by si to měl ještě rozmyslet. (Louis)

Francouzi ALCEST měli po loňské nirváně, kdy dokonale ovládli celou warp-up párty, pozici značně ztíženou. Popravdě jsem si nemohl představit, jak dokážou čarovat s náladami za světla, a tak se nakonec deštěm zkropený areál v kombinaci se zamračenou oblohou ukázal jako důstojná alternativa. Pozorovat až nezdravě vyhublého Neigeho je zvláštním druhem zážitku. Chvílemi čekáte, kdy tento introvert pod přetlakem cukru před vámi zkaramelizuje, načež vás uzemní svým ukázkovým krákorem, který by mohl v norských učebnách vyučovat. I napodruhé ALCEST nádherně zklidnili atmosféru a i napodruhé jejich rozvláčné pojetí blackmetalu mělo svůj smysl a své kouzlo. (Hooya)

<

Z vystoupení FIELDS OF THE NEPHLIM jsem měl upřímně řečeno strach již v době, když se (tuším, že před rokem) na soupisce BA objevili poprvé a nakonec nevystoupili. Tito Angličané mohli být dost dobře ve své živé inkarnaci úsměvně působící okostýmovaný průšvih, podobně jako většina kapel z gotického ranku. Můj strach byl oprávněný v tom, že koncertní kostýmy kapely jsou trochu přes čáru, neoprávněný však v tom, že by to právě tato kapela neustála. FIELDS OF THE NEPHILIM byli jiní, než většina ostatních.

Když kapela nastoupila sytě zpředu osvětlená na scénu, vypadala jako duchové z postapokalyptického světa Šíleného Maxe. Na plnou hubu se ale musí říct, že tento celek stojí a padá s frontmanem Carlem McCoyem a ten nezklamal. V materiálu sáhnul i mimo skupinový repertoár k projektu THE NEFILIM, vše znělo živě mnohem důrazněji a tvrději a přitom si to zachovalo specifickou atmosféru těchto gotických kovbojů.

Okénko z B scény:

Ještě než se vrhneme na hlavní hvězdy večera, mám zde několik postřehů z hangárové scény. Zastihl jsem zde tři kapely, z nichž všechny patří k těm nejsilnějším zážitkům, které jsem si z festivalu odvezl domů. První peckou přímo mezi oči je žhavý ohňostroj bustrovaných beatů zvaný ATARI TEENAGE RIOT. Myslím, že se v tu chvíli v hangáru potil snad každý, protože, chtě nechtě, každý skákal podle toho jak trojice na pódiu předcvičovala. Tahle německá industriální diskotéka z Berlína působila jakoby na BA přistálo UFO. Obepnuté elasťáky, spartakiáda na podiu, stroboskop se vám snaží vypílit zorničky a v uších vám duní ten nejnasranější digitální grindcore. Jakoby vám někdo pustil žilou energiťák. Explodující energie se odráží od stěn, objímá ty máničky před sebou a dává jim ochutnat skutečnou taneční extázi. Velká paráda.

Další set je pravým opakem. Barové sesličky, na kterých sedí vyklidnění NOVEMBERS DOOM, uprostřed obr Paul Kuhr, a akustické verze skladeb, které vytvořily velmi působivou atmosféru. Je vidět, že kapela je bez jakéhokoliv napětí, Paul často mezi skladbami vtipkuje. Jsem překvapen, jak mu jde čistý vokál, a jak i jeho hutný sytý hlas v nejextrémnější poloze pěkně pásne k akustickým kytarám. Asi nejlepší náladovka na festivalu.

Jihočechů 5 SECONDS TO LEAVE trochu sráží malé projekční plátno a fakt, že první dvě skladby jim osvětlovač značně ukrajuje z viditelnosti projekce. Zvukově však tato trojice jako obvykle vraždí a to je hlavní. Kdo neslyšel, ten neuvěří. Rozhodně se nenechte zviklat tím, jak toto trio zní studiově, protože živě jde o tu nejryzejší esenci bažinaté špíny, která se vám velmi lehce dostane až do srdeční aorty. (RIP)

„Tady se nebude podávat žádná limonáda“, vtipkovalo se těsně před výkopem švédské modly MESHUGGAH. Po prvních tónech „Swarm“, kdy pětice zaujala pozice, jež do konce porcovačky neopustila, šel humor definitivně stranou. Zprvu udeřil zvuk, respektive neudeřil. Byl překvapivě potichu, měl zatažené drápky, byl přesně tak nejasný a neprůrazný, jako na koncertě kdejakých anonymních neumětelů. Od půle první skladby, kdy hlasitost a intenzita šla nahoru, jsem pochopil, že jde o záměr - vyvolat paniku, chaos a postupně vtáhnout nemohoucího tvora do svého světa. Od té doby již nešlo utéct. Tělo se vlnilo, vnitřnosti poskakovaly, fascinující epileptická světelná show otupovala. Z Jense Kidmana šel strach. Jeho nelidský způsob deklarace je známý, z jeho uvádění skladeb s nečekaným nástupem všech spoluhráčů se však podlamovala kolena. MESHUGGAH šmahem vyvrátili mé přesvědčení o tom, že DREAM THEATER jsou nejsehranější metalovou kapelou, a udělali dojem, který již nikdo na festivalu neprohloubil. (Hooya)

Tolik diskutované přizabití zvukaře stojanem od mikrofonu jsem ze své pozice nezahlédnul, takže mi koncert IN FLAMES přišel docela fajn. Anders Fridén i celá kapela se zdáli být výtečně naladěni a tak jsme i přes zbytečně dlouhou pauzu před startem produkce a počáteční zvukové problémy zanedlouho stanuli na stejně pozitivní notě, na které jsme bez nějakých zásadních rušivých momentů sjeli ty nejzásadnější fláky ze „Sounds Of A Playground Fading“ a vůbec celé diskografie kapely. Jen ta hodina a něco málo mi na to přišla poněkud zbytečně krátká, podobně jako u některých dalších headlinerů.

Soustředit se poté na AMORPHIS bylo poněkud obtížnější, protože tahle kapela jakoby se s každým dalším albem více a více vzdalovala mému vkusu. A protože hrála především z novinky „Circle“, nemohlo to v mých uších vyvolat žádný zásadní vjem. Nicméně je fakt, že něco takového, jako metrové dredy Tomiho Joutsena ve vrtuli, se jen tak nevidí.

Tak a CARCASS. Tady budu nejspíš za hříšníka, ale já jsem byl skutečně při vzpomínce na pět staré vystoupení britské mršiny na stejném místě poněkud zklamán. Ptám-li se ale proč, vlastně úplně přesně nevím. Playlist byl podobný, Jeff Walker podobně pohodový a nepřítomností Michaela Amotta to také být nemohlo. Snad že chyběl onen slavnostní přídech, s kterým se CARCASS tehdy vraceli po dvanácti létech hibernace, nevím, ale působili na mě zkrátka podobně nenastartovaně jako ve středu TESTAMENT. A že to bylo skutečně citelné jsem poznal, když mě nenakopl ani závěrečný mix „Ruptured In Purulence/Heartwork“.

Ještěže přišli OVERKILL a i přes pokročilou noční hodinu rozehráli thrashmetalovou hru, do níž se nedalo nezapojit. Bobby Ellsworth sice používal některé nacvičené fráze, které jsme mohli vidět a slyšet už i vloni na podzim v „MeetFactory“ („Chcete další skladbu? Tak si pro ní pojďte!“, stavěje se do bojového postoje se zdviženými pěstmi), ale v tomhle případě bylo opakování matkou krásně a živelně zahraného thrashe, kvůli němuž se vyplatí ještě nechodit spát. Škoda, že nezazněla také jindy hraná „Who Tends The Fire“, ale při pohledu na festivalové hodinky bylo jasné, že tohle je přání z nesplnitelných. (Louis)

Rovnako ako na WHITECHAPEL vo štvrtok, aj na švédskych mágov CULT OF LUNA sa jednoducho patrilo počkať do neskorých nočných hodín. Dav divákov sa hanebne preriedil, nebol problém dostať sa aj tesne pred začiatkom setu až pred pódium. A na ňom sa vám veru diali veci. Takmer celý set boli Švédi zahalení v hmle, s publikom tradične "neurosisovsky" nekomunikovali, iba hrali a hrali. A bolo to prekrásne. Playlist tématicky rozdelený medzi najsilnejšie kusy z novinky "Vertikal" a predchádzajúceho famózneho diela "Eternal Kingdom". Vrcholy koncertu teda podľa očakávania "I: The Weapon" a "Owlwood". Poznáte ten pocit, keď si už od únavy necítite celého človeka a len tak zo zotrvačnosti s privretými očami slastne metlíte a headbangujete? Presne tak to bolo. CULT OF LUNA svojimi zvukovými vlnami hladili, rezali, ovievali, omračovali... no, bola to sila. Jedno z najmocnejších vystúpení celého festivalu. (Rudi)