PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od počátků existence rockové a popové hudby jsme byli svědky několika epoch, které měly své vítěze i poražené. S každou další se pak i z vítězů stávali poražení, neschopni se přizpůsobit nebo zachytit překotný vývoj, jenž tak akceleroval v několika posledních desetiletích. Osmdesátá léta byla jednou z těchto revolučních etap, ve které se přepisovaly staré pořádky, aby pak v následující dekádě působily zastarale, směšně a tak nějak celkově už nepatřičně.
Synth pop byl jedním z výdobytků roztančeného a barevného předposledního desetiletí dvacátého století. Jak už to tak chodí, jen několik málo vyvolených bylo schopných určovat směr a definovat jeho standardy. Jedněmi z nich byla i čtveřice z anglického Basildonu, která dokázala pobláznit masy dnes už jen těžko představitelným způsobem. DEPECHE MODE byli na konci osmdesátých let již natolik etablovaným tělesem, že za nimi stála ohromná černá armáda oddaných fanoušků. "Music For The Masses" je tedy jen logickým názvem fenomenálního alba, jež završilo období ohromného vzestupu popularity a zastihlo kapelu v dosavadním tvůrčím vrcholu, což následně jen podtrhl skvělý koncertní záznam "101".
Konec studené války a rozpad východního bloku přinesl i do hudby neochvějnou víru ve šťastné zítřky, což se odzrcadlilo především v masivním nástupu taneční muziky a instantních uskupení, schopných tuto nabízet. Dave Gahan a spol. však odmítli toto laciné lákadlo, sami si moc dobře vědomi faktu, že to nejlepší má z jejich pohledu ještě jen přijít. Album "Violator" nabídlo hned na úsvitu devadesátých let špičkový a vybroušený inteligentní pop, jenž se časem ukázal jako rázná reakce na výzvy, které přinesly měnící se poměry v hudebním mainstreamu.
Madrid, Hamburg a Londýn - 3 lokace, ve kterých probíhalo náročné nahrávání "Songs Of Faith And Devotion". V pronajaté vile v luxusní čtvrti hlavního města Španělska se pak odehrála jeho nejpodstatnější část, během které byli členové DEPECHE MODE přinuceni bydlet pod jednou střechou. Osobnosti, kterou tou dobou už dávno patřily do kategorie super hvězd v mnoha chvílích jen těžko hledaly společnou řeč, což platilo především o Davidu Gahanovi, jenž po nahrávání "Violator" přesídlil do Los Angeles. Tamní prostředí na něj zapůsobilo jak pozitivním způsobem - zde ztrávil nějaký čas s rockovou kapelou JANE´S ADDICTION, což mělo později výrazně zasáhnout do soundu další desky DEPECHE MODE, tak i způsobem negativním, když coby konzument kokainu políbil i odvrácenou tvář rockové scény.
Bezmála třičtvrtě roku nahrávání, na jehož konci byla v mnoha ohledech revoluční nahrávka, kterou od nestorů elektronické popové muziky čekal jen málokdo. Byly to z dnešního pohledu co se týče různých žánrových fůzí ještě stále dosti dřevní doby a kdo si dnes s úsměvem vzpomene na "spory" pravověrných rockerů a metalistů s "depešákama", jež v osmdesátých létech rezonovaly i chodbami našich škol, sám uzná, že slyšet kytary v muzice DEPECHE MODE bylo rozhodně tahem nečekaným.
Leč stalo se. "Songs Of Faith Devotion" jsou doposud jediným albem anglické skupiny, které se alespoň trochu otevřelo vlivům rockové hudby. Jeho páteř se však nadále hrdě rovnala pod vlajkou elektroniky, což dává dost demonstrativně najevo hned úvodní skladba. První singl a první hit zároveň "I Feel You" není na první dojem tou nakopávající záležitostí, jíž přísluší úloha nepřehlédnutelného uvaděče. DEPECHE MODE už minimálně od desky "Black Celebration" hledali temnější zákoutí popové hudby a první kus z jejich osmé řadové desky jde v tomto směru ještě dál. Tvrdé elektronické beaty vytvářejí konějšivý houpavý rytmus, jehož domnělý klid rozmetá na prach naléhavý Gahanův vokál. Napjaté čekání bylo u překvapujícího konce.
"Walking In My Shoes" jako věrozvěst nových obzorů DEPECHE MODE. Výstižnější popis druhého singlu z alba mě prostě nenapadá. Tklivá a sugestivní kompozice gradující v závěru, i díky výraznému kytarovému sólu, je dodnes z mého pohledu jednou z nejlepších skladeb skupiny. Není to jen díky již zmiňovanému rockovému odéru, ale hlavně kvůli způsobu, jakým Martin Gore a spol. dokázali zaujmout postoj k tématu progrese, aniž by se zpronevěřili svým kořenům.
Táhlá černá temná nit, linoucí se celou desítkou písní, definuje, stejně tak jako v minulosti, atmosféru alba, a to i v těch optimističtěji znějících věcech ("Mercy In You" anebo "Rush"). Dominance pochmurných hymen však jakoby prozrazovala nevyhnutelnou tragédii, jež nastala 2 roky po vydání desky. Pokus o sebevraždu a zanedlouho předávkování, během kterého Gahan dokonce upadl do stavu klinické smrti, jakoby znásobily veškeré problémy provázející vznik "Songs Of Faith And Devotion".
Čtveřice singlů (kromě výše uvedených "I Feel You" a "Walking In My Shoes" to byly ještě "Condemnation" a "In Your Room") dost výrazně popsala album širokým masám, ale pro ty zvídavější jsou tady ještě jeho skryté klenoty, v ničem si nezadající s kvalitou písní, jež byly nasazeny do žebříčků. Nádherná a dojímavá "Judas" je další "dospělou" skladbou skupiny, stavějící hlavně na nenápadném, ale o to více strhujícím Gahanově projevu, jemuž na konci i masivní sbor vypomůže hlásat do světa další vyznání na nekonečné téma vztahů. Aby těch pomalejších kusů nebylo až příliš, je tady teleport do předchozí dekády v podobě tanečně nakopnuté "Rush", která by nepochybně patřila k ozdobám i na "Music For The Masses".
Promyšlená ediční politika vydávání singlů s pozměněnými aranžmá, což je asi nejmarkantnější v případě toho s názvem "In Your Room", přinášela na konto Mute a kapely další zisky a nejen díky graficky zdařilým obalům byla spokojenost i na straně sběratelů a fanoušků. Pamatuji si moc dobře, že v těchto dobách si posluchačským zázemím, ochotným investovat v době tíživé porevoluční ekonomické transformace skutečně nemalé částky, bylo jisté i tuzemské zastoupení vydavatele, masivně investující do reklamy v tehdejším tisku.
Další z mnoha příkladů, že prodejní úspěch a davy fanoušků dokáží jít ruku v ruce s objektivní kvalitou. Smutným faktem tak dodnes zůstává, že DEPECHE MODE tento stín už nikdy později nedokázali překročit, byť mají na svém kontě velmi dobré následující album "Ultra", coby znak znovuzrození po Gahanově léčbě drogové závislosti, a stejně tak i bohužel několik následujících méně výrazných nahrávek, coby pro změnu znak stagnující kapely za zenitem. Tento trend však naštěstí dokázala letošní deska "Delta Machine" na chvíli zastavit. To je rozhodně slušná vizitka vzhledem k faktu, že 20 let po tomto skvělém albu panuje stále dosti vzrušené čekání na nové počiny této legendy.
Rázný vstup do devadesátých let. Elektronika, rockové vlivy anebo trip hop pod rouškou originální a invenční kapely. Jedno z nejlepších alb DEPECHE MODE, ne-li vůbec nejlepší.
1. I Feel You
2. Walking In My Shoes
3. Condemnation
4. Mercy In You
5. Judas
6. In Your Room
7. Get Right With Me
8. Rush
9. One Caress
10. Higher Love
Memento Mori (2023)
Spirit (2017)
Delta Machine (2013)
Sounds Of The Universe (2009)
Playing The Angel (2005)
Remixes (2004)
Exciter (2001)
The Singles 86-98 (1998)
The Singles 81-85 (1998)
Ultra (1997)
Songs Of Faith And Devotion (1993)
Violator (1990)
101 (live) (1989)
Music For The Masses (1987)
Black Celebration (1986)
Some Great Reward (1984)
Construction Time Again (1983)
A Broken Frame (1982)
Speak And Spell (1981)
Datum vydání: Pondělí, 22. března 1993
Vydavatel: Mute Records
Stopáž: 47:30
Produkce: DEPECHE MODE a Mark Ellis (Flood) Studio: Madrid, Hamburg, Londýn (mix)
-bez slovního hodnocení-
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.