KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je tomu již 10 dlouhých let, co jsme se zde formou recenze naposled věnovali tvorbě END OF GREEN. Čas pokročil, kapela mezitím vydala několik nahrávek a její ambice se postupně přiblížily na dostřel rockovému mainstreamu. Parafráze názvu jejího osmého alba se tak vysloveně nabízí a není to jen samoúčelná slovní hříčka.
Uskupení pocházející z německého Stuttgartu se rozhodně neřadí k rockovým modernistům. V jeho případě těžce pokulhává i tvrzení o čerpání z odkazu devadesátých let. END OF GREEN totiž své kořeny vyrůstající z gotického metalu druhé poloviny poslední dekády minulého století nikdy neopustili. Nestalo se tak ani navzdory postupném provzdušňování jejich kdysi úporného stylu okysličujícími kapslemi rockového písničkářství.
Toto se děje s každou další nahrávkou čím dál častěji. Oblíbené výlety z poza hranic bezpečného žánrového tábořiště do ještě bezpečnějšího, symbolizovaného chytlavými a ve většině případů i v dobrém slova smyslu podbízivějšími motivy charakterizuje tuto nahrávku jako potenciální sousto pro širší posluchačské masy. Tohle ale bude zřejmě platit hlavně u našich západních sousedů, kde podobné hudbě už léta, jak se říká bohatě kvete pšenka.
Frontman a vokalista zároveň Michell Darkness nabídne ke svému stylovému pseudonymu i příjemný a charismatický, byť ne zas natolik originální hlas. Tomu to nejlépe, stejně tako jako vlastně celé skupině, svědčí v pomalejších skladbách, kde se sice často nešetří na cukru, ale tak nějak celkově lze END OF GREEN tu jejich skladkobolnost i melodramatické choutky bez větších problémů věřit.
Typickým představitelem této skupiny jsou písně jako "Home On Fire", "Death Of The Weakender" anebo skoro titulní "The Painstreet", opírající se o hutné kytarové riffy a chytlavý refrén, který si s kapelou bude pozpěvovat, když už ne celý obrovský stadion, tak minimálně několik tisícovek návštěvníků některého z letních festivalů, kterými se to v Německu jen hemží. Fůze masivního kytarového zvuku a lehce zapamatovatelných motivů nepřestává být dobře fungujícím modelem, za nímž stojí řada komerčně úspěšných nahrávek.
END OF GREEN jsou již zkušeným a etablovaným tělesem a jakékoliv další fráze o jejich věrné posluchačské obci a pokračování v konceptu, který prostě šlape jak hodinky, v tomto případě prostě bezvýhradně platí. Ani toto jejich album nepřináší nějakou hloubavou hudbu, či nedej bože nadčasovou kvalitu. Pokud však v hudbě nehledáte jen tyto hodnoty, a takových je většina, a chcete se občas jen dobře odreagovat, s "The Painstream" určitě nijak neprohloupíte.
Typický představitel katalogu Napalm Records. V dobrém, i zlém.
6 / 10
The Painstream (2013)
High Hopes in Low Places (2010)
The Sick's Sense (2008)
Dead End Dreaming (2005)
Last Night On Earth (2003)
Songs For A Dying World (2002)
Believe My Friend (1998)
Infinity (1996)
Jestli jste si někdo našel nějakou slušnou skladbu na před víc než 10letech vydaném "Songs for a Dying World", tak na tomhle už nenajdete ani jednu! Všechno je šeď, utahaný, bez atmosféry, milionkrát ohrané a i bez autentického zvuku. Není tam vůbec nic a když to ty lidi nebaví, tak nevím proč to vlastně hrajou!
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.