OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pochodeň zapálená již před více než dvaceti lety někde uprostřed norského lesa žije nadále svým agilním životem. Její plameny se postupně rozšířily do celé Evropy, zanedlouho i do severní Ameriky a bylo jen otázkou času, kdy zachvátí zbytek světa. Existence brazilského dua THY LIGHT je dúkazem, že se tak již stalo.
Transformace, kterou black metal od svých dřevních, úsměvných a někdy i bolestných prvních krůčků absolvoval až do dnešních, v dobrém slova smyslu všemožných derivátů, obvykle řazených do univerzální škatulky post-black, je pozoruhodná a svým způsobem unikátní.
Tito Brazilci jsou typickými představiteli většiny toho, co si pod pojmem post-black můžeme představit. Nutno hned zkraje říci, že představiteli toho pozitivního. Z kdysi zuřivého metalového výhonku, který muzikantské schopnosti řešil až na posledním místě, nás jedna z jeho cest dovedla do pestrého hudebního světa, jehož nejsilnější stránkou zůstává i nadále stylová atmosféra.
Zmar, melancholie, beznaděj a tak dále, vždyť už to dobře znáte. Pocity provázející po osmi letech existence teprve debutové album THY LIGHT rozhodně nepatří k něčemu neočekávanému. To se dá prohlásit i o všem ostatním, ale přesto není problémem "No Morrow Shall Dawn" nazvat takovou malou senzací. Promyšlená, zkušeně zvládnutá a nudnou rutinu postrádající hudba skutečně upomene spíše na zavedené kapely ve tvůrčím rozpuku, než zdánlivé nezkušené debutanty, kteří už ale mají na svém kontě demo z roku 2007.
Pomalé a epické skladby rozehrávají festival nálad, povětšinou se řadících do toho méně radostného spektra. Ani tak však tato pětiskladbová sbírka nepůsobí nikterak silně depresivním dojmem. Chtělo by se říci, že máme tu čest s typickým soundtrackem severského podzimu, kdy pozdní léto střídá padající listí a sněhová pokrývka. Dny se krátí a pestré barvy lesa přenechávají prostor různým odstínům bílé.
Zní to všechno logicky, ale jen do momentu, když si uvědomíme původ této dvojice. Jen těžko si představuji, že by tropické brazilské pralesy dokázaly evokovat podobné tvůrčí rozpoložení. Není samozřejmě pochyb o tom, že THY LIGHT mají výborně naposlouchané své severské vzory. Jenomže oni neumí jen dobře odezírat z úst, oni už navíc dokáží výrazový rejstřík svého oblíbeného žánru vskutku pevně uchopit a i když z jejich rukou nevypadne nic obzvláště originálního, výsledný tvar je rozhodně atraktivní a řemeslně velmi kvalitní.
Těžiště podstatného dění je koncentrováno do trojice předlouhých kusů, mezi které jsou pak vklíněny vydechující intermezza. Tyto, spíše než že by alespoň na moment přesunuly atmosféru někam jinam, anebo lépe řečeno uvolnily trochu tu temně meditativní náladu, jí ještě prohlubují. Vznikla tak sevřená, silně atmosférická nahrávka, jež se plně soustředí na to hlavní a nerozptyluje se zbytečnými žánrovými odbočkami ani snahou zasypat posluchače plnou dávkou protikladných emocí.
Black metal a jeho odvozeniny se už dávno etablovaly v různých koutech světa a po nezbytné fázi usazování a formování výraziva, mu tito exotičtí "importéři" začínají vracet možnost použít léty prověřené know how velice sofistikovaným a zajímavým způsobem. "No Morrow Shall Dawn" je inspirativní a veskrze lákavou pozvánkou minimálně alespoň z povzdálí sledovat cestu, kterou černěkovové muzicírování před sebou ještě stále má.
Brazilský post-black se severskou atmosférou.
7,5 / 10
No Morrow Shall Dawn (2013)
Suici.De.pression (demo) (2007)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.