Popravdě jsem od svého prvního koncertu špinavých okovaných hardcoristů KEN MODE mnoho nečekal. Alba znám, líbí se mi, ale kdykoliv jsem si však našel na internetu nějaký záznam z jejich koncertu, tak mě to vlastně nudilo. O to větší ránu mezi oči jsem dostal při živé srážce s nimi v Praze. Už dlouho jsem neodcházel z koncertu, od kterého jsem si toho moc nesliboval s tím, že mě kapela naprosto nekompromisně hned na počátku spolkla a zbytek jejího setu jsem strávil obklopen hnijícími útrobami ve světě, který KEN MODE při koncertu vytvořili. Na konci jsem byl z této dimenze vyvržen jako naprosto zpracovaný skalní fanoušek.

Tajemství démona zvaného KEN MODE je v bezprostřední atmosféře koncertu. V tom, jak vám Jesse Matthewson prská do ksichtů svoje texty, a oči mu při tom svítí jako dvě lucerny, krmené dublovanými lajnami kokainu. Často máte pocit, jakoby úplně zešílel. Místy to dokonce vypadá, že se vrhne na první řadu a začne v ní rvát lidi na kusy vlastníma zubama.

Zvuk se oproti UNKIND, kteří hráli před nimi, se poměrně vyčistil a srovnal, takže bylo všemu rozumět, a ačkoliv KEN MODE byli nahlas, nebyli zbytečně MOC nahlas. Krom novějších klipovek z alba „Entrench“ (například otevíráku „Counter Culture Complex“ nebo „Secret Vasectomy“) kapela sahá i ke starším kouskům a konec setu opanovává téměř devítiminutová „Never Was“, nejdelší skladba z alba „Venerable“, při které Jesse sestupuje z pódia k lidem a konec setu řve publikum. Na přídavky se nehraje, takže ani dlouhý potlesk a skandování „One More Song“ nepadá na úrodnou půdu.

Ačkoliv KEN MODE měli v minulosti trochu smůlu a v sestavě se vystřídalo pár hráčů na basu, současná tvář na tomto postu, kterou je k Andrew LaCour (jenž stojí například za skvadrou KHANN), je trefou do černého a skvěle svojí osobností do kapely zapadá.

Před nimi hrající UNKIND mě velmi bavili svoji přímou melodičností, kombinovanou s rychlými crustovými útoky nebo naopak bažinatými hutnými stěnami. Dopřávám si je však hlavně ze studiových nahrávek. Živě tato skvadra postrádala jakoukoliv přidanou hodnotu oproti nahrávce, ani zvuk jí bohužel ten večer moc nepřál, byl silně překouřený, a tak jsem většinu vystoupení strávil s ucpávkami, díky nimž jsem kapele alespoň trochu rozuměl. Krom dobrého zvuku Finům chybělo i upocené charisma, díky kterému KEN MODE jejich set naprosto převálcovali, a to přes to, že Marko Heikura na tento koncert vybral opravdu dobré skladby. Počátek patřil „Pelon Juuret“, titulní skladbě z aktuálního alba, a zlatý hřeb večera pak dalšímu pilíři tvorby, hutnému otevíráku minulé desky „Harhakuvat“.

První hrající Nory STAER jsem bohužel nestihl, ale ani tak nelituji účasti. KEN MODE si jednoznačně obtočili celý klub kolem prstu a ze mě se stal jejich vřelý fanoušek.