Je trochu zvláštní, že ke QUEENS OF THE STONE AGE jsem si musel hledat cestu poněkud déle. Přitom všechno se zdálo být tak jednoduché. Bývalí členové skvělých KYUSS, odhodlani vyhrabat vše, co zůstalo pod troskami jejich předchozího působiště. Debutové, bezejmenné album z roku 1998, do puntíku potvrzující vše očekávané. Pod lascivním obalem se skrývající mohutná nálož "pouštního" rocku, z jehož jasného vzezření však už pomalu a nenápadně vyčuhovaly kontury budoucích výraznějších proměn.

Dnes, po patnácti letech může být Joshoa Homme se svojí dosavadní prací velice spokojený. Té se sice na její cestě nevyhnuly překážky, například v podobě personálních rošád anebo zdravotních problémů samotného lídra, ale Josh má zjevně velice tuhý kořínek a především jasný pohled na věc. "...Like Clockwork" nepředstavuje v diskografii skupiny nahrávku, jež by zásadně otáčela kormidlem, ale jen těžko lze nevnímat dílčí změny, jejichž vyjmenování může tvořít nedílnou součást recenze každé nové desky QOTSA.

Z hlediska stavby skladeb máme opět tu čest s dalším krokem v ústrety mainstreamu. Toho už je kapela nějakou dobu součástí, což koneckonců potvrzuje i její pozvánka na letošní ročník iTunes festivalu, kde mimochodem londýnskému publiku předvedla skvělé vystoupení anebo stále docela šokující hostování Eltona Johna na letošním albu. Náležet do hlavního proudu inteligentní muziky je však krokem zcela legitimním a v tomto případě i zaslouženým.

V praxi to však neznamená, že by "...Like Clockwork" nemělo zajímat posluchače řízné rockové muziky. Zas takové kotrmelce od tohoto uskupení očekávat nemusíme. Album ve své vyrovnanosti uspokojí širokou posluchačskou obec, a to způsobem, který by měl vylučovat ignoraci těch či oněch skladeb. Ostré, přímočaré vypalovačky si podávají kliku s promyšlenějšími kousky a abychom se z toho všeho náhodou nezbláznili, jsou tady výtečné pomalejší songy, plně odhalující i tuto tvář skupiny.

Když se rodí nápady, je pak zbytečné jimi šetřit a komplikovat si situaci jejich tasením v pozdější hrací době, kdy se většina umělců snaží přivodit vrchol nahrávky. Takových má tato deska hned několik. Sladkobolná "The Vampyre Of Time And Memory" poskakuje na hranici přeslazeného kýče a přitom se vysmívá těm na její druhé straně. Když po ní nastoupí nekomplikovaný, ale o to více strhující rytmus vpřed uhánějící kytarové pecky "If I Had Tail", těžko lze nepochválit dramaturgii alba, razící heslo "v jednoduchosti je síla".

Ona zmiňovaná jednoduchost spočívá v dávkování skladeb ve stylu rockový vál - další rockový vál - zpomalíme - a znovu vše od začátku, díky čemuž dochází pro posluchače, a bezpochyby i pro interpreta samotného, k žádoucímu efektu eliminace některých hluchých míst. Ty bychom v tomto případě mohli hledat jen při bližším zkoumání, ale prostřednictvím některých zbytečně protahovaných pasáží by se jistě našly.

QOTSA jsou zábavnou kapelou. Zábavnou v smyslu napjatého očekávání každé další nahrávky a také díky čím dál tím sebejistější schopnosti propojit svět chytlavých rádiových popěvků s nefalšovanou rockovou dravostí. Díky těmto hodnotám ani jejich čím dál tím víc posluchačsky vstřícnější hudba nepodléhá kvalitativní devalvaci, kterou si častokrát hudební průmysl bere jako daň za úspěch. Zde je prostě stále vše jak má být.