OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I billboardy u silnic už to dávno vědí, bájný idol odžískovaných metalistů, později jejich dívek s „plísňáky“ a nakonec nezletilých holčiček má nové album pod zavedenou značkou KREYSON. Po všemožných reminiscencích a vzpomínání ho předznamenal loňský singl, který leccos napověděl, a teď tedy konečně dozrál čas pro nostalgiky tolik očekávaný návrat na drážkách černých i stříbrných placek, které už dávno neznamenají svět.
Reklamní kampaň staví na nahrávání ve Švédsku a mixo-masteringu dvorního kytaristy KINGa DIAMONDa Andyho La Rocque, což je v dnešní době, kdy lze skvělého zvuku docílit i v domácích podmínkách, spíše podružné a malinko úsměvné. Ovšem velká jména táhnou a dobře zvládnuté řemeslo nahrávce rozhodně vytknout nelze, což platí jak pro výsledný zvuk, tak i pro obal Marka Wilkinsona (byť o samotném námětu si můžeme myslet svoje).
Co ale „Návratu krále“ rozhodně vytknout lze, je samotný hudební obsah. Kdo čekal falzetovou smršť s uhánějícími kytarami, může si rovnou nechat zajít chuť. Křížkovi to sice stále ještě slušně zpívá, ovšem žádné závratné kouzlení ve výškách už od něj nečekejte. Co by si s ním pak počal na koncertech. Novinková sedmička skladeb (dvě obsahovalo již zmiňované promo a úvod a závěr obstarává intro, resp. outro) tak má blíž k prapůvodnímu heavy metalu VITACITu (nejvíc asi v „Otevři oči“), než k přeci jen načančanější obecné představě o KREYSONu.
Jinak je ovšem naprosto lhostejné, zda se v tradičních heavymetalových skladbách zrovna staví na těch nejprovařenějších kytarových riffech („Archanděl Michael“), oživuje HARLEJ („My jo, a vy“), devadesátkově plouží („Ztrácím“), vzývá motorovou hlavu („Kde se touláš“), zkouší vstoupit do nové „Čarovné noci“ („Možná“), nebetyčně vykrádá „Apage Satanas“ od ARAKAINu („Dávej, dej“) nebo snaží hrát na epičtější strunu („Tvá zář“) – vždycky je to provařené až na kost. Navíc v drtivé většině zabalené do mustru ostřejšího zpěvu ve slokách, s měkčím refrénem na dechu. Hudebně nejzajímavější se tak nakonec může paradoxně jevit původně odepsaná „Stoupáš“, která sice ten základní riff taky opsala od milionu dalších, jinak ale vrství akordy trochu jiným způsobem než zbytek alba.
A jako třešinku na tom povadlém dortíčku tady máme tradičně hrozné texty. Co se před 20 a více lety ještě dalo omluvit dobou, byť už tehdy to bylo často na pováženou, je dneska skutečně k nevydýchání. Za všechny obsažené perly citujme „ostrou sociální kritiku“ v již jmenované nestrašidelnější věci na albu „My jo, a vy“: „Potkal jsem ženskou, táhla na pracák, v ksichtě celá bílá, veselá jak funebrák ... žijem si jak na zámku, tak hlavně neskuhrej, makej lůzo líná, máme tady júesej...“ atd. To myslím mluví jasnou řečí.
KREYSON přinesli kůži na trh. Jestli by bývali neudělali lépe, kdyby dál jen tyli z minulosti a vzpomínek fanoušků-pamětníků, je na pováženou. Ladislav Křížek byl ovšem vždycky člověk, co uměl dobře počítat. Konečně se na to dá parafrázovat i text klipovky „Stoupáš“:
„Ten kdo to peklo rozpoutal
s úsměvem se večer ptal
kolik jsem dneska vydělal
tak kolik... kolik... KOLIK?“
Kdo rozpoutal „Návrat krále“ víme. Teď zbývá jen počkat, jakou kupní sílu má nostalgie.
Král se vrátil a na sobě má císařovy nové šaty...
4 / 10
Ladislav Křížek
- zpěv
Luděk Adámek
- basa
Peter Boška
- kytary
Radek Kroc
- kytary
Michal Daněk
- bicí
1. Návrat krále 1
2. Archanděl Michael
3. Stoupáš
4. My jo, a vy
5. Ztrácím
6. Kde se touláš
7. Možná
8. Otevři oči
9. Dávej, dej
10. Tvá zář
11. Návrat krále 2
Návrat krále (2013)
20 Years Of Kreyson (2009)
Live: Noc plná hvězd 2007 (CD/DVD) (2008)
The Best Of Kreyson (1996)
Zákon džungle (1995)
Elixír života (1993)
Křižáci (1992)
Anděl na útěku (1990)
Tak mě deska vůbec neuráží, jasně, u některých textů se nestačím divit, ale hudba se mi docela líbí. Můj favorit je jednoznačně až závěrečná (nepočítám intro) Tvá zář. Myslím, že recenze je malinko podhodnocena, ale budiž, každý má svůj názor.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.