OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
DREAM THEATER znejú v roku 2013 predovšetkým ako DREAM THEATER. Zdanlivo nezmyselná veta nadobúda pri počúvaní novinky „Dream Theater“ (sic!) úplne logické kontúry. A je to veru radostné počúvanie. Keď mi minulý týždeň v telefonickom rozhovore James LaBrie spomínal, že v kapele vládne priateľstvo a dobrá nálada ako snáď nikdy predtým, veril som mu každé slovo. Z ich hudby to jednoducho srší na všetky strany.
Viac než dvadsať rokov po prelomovej doske „Images And Words“ a desať po temnom metalovom opuse „Train Of Thought“ je kapela opäť raz na zaujímavej kariérnej križovatke. DREAM THEATER sympatickým spôsobom zoraďujú šíky a pripravujú celú bojovú mašinériu pred ďalšími koncertnými ťaženiami a profesionálnymi výzvami. Ich eponymný album je toho veľmi podareným výsledkom.
Na novinke funguje v podstate všetko a DREAM THEATER robia radosť hneď z viacerých uhlov pohľadu. Ťažko by ste im vyčítali požiavanie motívov a nápadov od MUSE. Nesnažia sa silou mocou reagovať na mladé tvrdé kapely, hoci zopár podarených šťuchnutí od nich obdrží aj djentové pnutie. Naozaj platí, že DREAM THEATER hrajú ako staré dobré Divadlo snov z prvej polovice deväťdesiatych rokov, čiže tvrdší, metalovejší RUSH – len si vypočujte skladbu „The Looking Glass“, mladšieho, zurvalého brata nežnej krásky „Limelight“ z bájnej dosky „Moving Pictures“.
Hoci DREAM THEATER celý album otvárajú i uzatvárajú ponáškami na filmový soundtrack a využívajú pri tom aj živé sláčikové nástroje, ani na chvíľu neskĺznu do gýčovej, presladenej polohy. Potešiteľná je tiež skutočnosť, že sa akýmsi zázrakom podarilo udržať v prijateľných medziach klávesového mága Jordana Rudessa, ktorého majstrovstvo na posledných albumoch občas pichalo v ušiach. Na albume „Dream Theater“ znie všetko tak akosi primerane, príjemne uhladene a pritom stále zaujímavo a vzrušujúco.
Prvý singel „The Enemy Inside“ je podarenou výpoveďou o samovraždách amerických vojnových veteránov, celkom zaslúžene sa mu dostáva veľkej pozornosti. Najsilnejšie momenty albumu však prichádzajú so skladbou „The Bigger Picture“. Refrén monumentálnych rozmerov v štýle „Pull Me Under“, gitarové sólo, ktoré obstojí aj pri porovnaní s kúzlením v takej „Surrounded“, a najmä parádny uvoľnený LaBrieho vokál. Vskutku výrazná chvíľka v tvorbe DREAM THEATER.
A veľké veci sa dejú aj ďalej, album si po celý čas udržiava vysoko nastavenú latku. DREAM THEATER ako vždy miešajú to najlepšie z dokonalého inštrumentálneho prevedenia a silných aranžérskych nápadov. Až nečakane optimistická, nadýchaná „Along For The Ride“ (kapela po nej pomenovala aj svoje nastávajúce turné, v rámci ktorého na začiatku budúceho roka zavítajú do Viedne i Prahy) funguje ako skvelá predohra pred viac ako dvadsaťminútovým epickým záverom v podobe „Illumination Theory“.
DREAM THEATER dokonalým spôsobom využili výnimočne dobrú chémiu uprostred kapely. Druhý album, na ktorom sa predstavil výborný Mike Mangini za bicími už ako naozaj plnohodnotná súčasť legendárnej formácie, je ľahučkou, bezproblémovou a radostnou jazdou skutočných pánov muzikantov.
Druhý album, na ktorom sa predstavil výborný Mike Mangini za bicími už ako naozaj plnohodnotná súčasť legendárnej formácie, je ľahučkou, bezproblémovou a radostnou jazdou skutočných pánov muzikantov.
9 / 10
James LaBrie
- spev
John Petrucci
- gitara, sprievodné vokály
Jordan Rudess
- klávesy
John Myung
- basgitara
Mike Mangini
- bicie, perkusie
1. False Awakening Suite
2. The Enemy Inside
3. The Looking Glass
4. Enigma Machine
5. The Bigger Picture
6. Behind The Veil
7. Surrender To Reason
8. Along For The Ride
9. Illumination Theory
A View From The Top Of The World (2021)
Distance Over Time (2019)
The Astonishing (2016)
Dream Theater (2013)
A Dramatic Turn Of Events (2011)
Black Clouds & Silver Linings (2009)
Systematic Chaos (2007)
Score: 20th Anniversary World Tour Live with the Octavarium Orchestra (2006)
Octavarium (2005)
Live At Budokan (2004)
Train Of Thought (2003)
Six Degrees Of Inner Turbulence (2002)
Live Scenes From New York (2001)
Through Her Eyes (EP) (2000)
Scenes From A Memory (1999)
Once In A LiveTime (1998)
Falling Into Infinity (1997)
Hollow Years (EP) (1997)
A Change of Seasons (1995)
Awake (1994)
The Silent Man (EP) (1994)
Lie (EP) (1994)
Live At Maquee (1993)
Another Day(EP) (1992)
Images And Words (1992)
When Dreams And Day Unite (1989)
Datum vydání: Úterý, 24. září 2013
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 68:01
Produkce: John Petrucci
Studio: Cove City Sound Studios
K závěru, že nová deska DREAM THEATER nepřináší zcela nic nového dojde po svých cestách, dříve či později, valná jejich většina fans, akorát tento současný stav každý ocení bodově jinak.
Položme si tedy otázku, zda-li má smysl aby dále pokračovali tímto směrem nebo ne?
Osobně mě bych byl určitě proto aby pokračovali.
Nevadí mi takovýhle druh stagnace, přestože progrese nijak nezavrhuji, naopak, ale na rovinu poraďme jim kam se hnout co změnit.
Těžko jim budeme vysvětlovat, že musí udělat koncepční epické album s nádechem orientu. To by se zrovna líbilo mě.
Moment změny musí vycítit právě oni sami, tak aby v tom pořád byl jejich ksicht a odhodlání. A mají to hoši Newyorští hodně těžké, protože za ty léta čerpali inspiraci u všech dostupných čertů viz. teď třeba ty v recenzi správně odposlouchané a do uší bijící RUSH.
Co je však mnohem důležitější, že si tohle album s odstupem času pořád užívám stejně a chci ho poslouchat, i kvůli tomu, že odkrývá další a další nové tváře.
A pokud by měla být i následující deska v podobném rozmaru, tak se určitě rozčilovat nebudu.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.