Asi před dvěmy lety se mi dostalo do rukou několik skladeb z demo snímků finské doom/gothic metalové skupiny, která si říkala Lost In Twilight. Šlo převážně o instrumentální skladby, s podzimní, pochmurnou atmosférou, kde na pozadí relativně rychlého rytmu se nesly lehké, nevtíravé melodie, převážně hrané na klávesy. Jen na pár okamžiků bylo slyšet poměrně nevýrazný mužský zpěv, který však jen dokresloval to, co hudba samotná vyjádřila nejlépe. Tam kde hudba řekne vše, slov netřeba. Přiznávám, že tehdy mě hodně dlouho vězela v mysli skladba Forever Autumn. Ostré řezavé kytary, přes které se nesla rychlá, přesto ponurá melodie, ze které byla podzimní nálada přímo cítit. A rovněž nápaditá Fountains of Dreams, fontána snů, stačilo zavřít oči a oddat se reverii.

Nyní poslouchám debutní album skupiny, která si říká Divercia. Z celého poslechu mám však dost rozporuplné pocity. Neustále mám pocit, že tuto hudbu, jsem už někde slyšel. Rychlý, přesto neagresivní rytmus a svižné rychlé klávesy. Nejvíce se to blíží stylu Nightwish, nicméně bez krásného Tarjina zpěvu. Za mikrofonem je zde někdo, kdo podle svého nasazení se nachází kdesi v mystických dálavách nirvány a z jeho obdivuhodného klidu ho nevyvede ani někdy poměrně svižný metal, ani podzimní atmosférou znějící hudba, kde by se jiní utápěli v procítěnosti svého projevu. Ne, takřka neustále v týž tónině, stále tím samým unylým, znuděným hlasem, který by nezahanbil ani život sebevíce nenávidějícího doomaře. Po navštívení domovských stránek skupiny se mi však rozjasní. Divercia rovná se Lost In Twilight. Však s tou podstatnou změnou, že zpěv zde zaujímá přední postavení, bohužel. Dříve atmosféru vykreslující klávesy jsou nyní již jen na začátku a v mezerách mezi zpěvem a celé to pak už zní jen jako napodobenina Nightwish.

Celou desku otvírá krátké, přesto bombastické Intro, které je demonstrací dřívější tvorby skupiny. Ze skladeb, které byly na demosnímcích je zde ještě rychlá a značně melodická To Forgive, kterou považuji za nejsilnější moment celé desky. Zbytek alba se pak nese celý v jednotném schématu, rychlý kytarový nebo klávesový začátek, sloka následovaná klávesovou mezihrou, opět sloka a tak stále dokola. A ač album obsahuje někdy i značně nápaditá hudební témata, jako celek se to celé utápí v šedi a nevýraznosti, především díky zpěvu. A o čemže to ten člověk vlastně zpívá ? Inu, ona se jeho slova k jeho projevu vlastně i docela hodí, tradiční ponurá, doom metalová témata. Ve skleslých, tmavých zákoutích mysli vidíme svou osamělost na tomto šedém světě. Na hranici našeho duševního zdraví se realita potkává se snem a stávají se jedním, nakonec se však veškeré vize stávají matnými a vytrácejí se v zapomnění. Když vše je ztraceno a není co získat, pak bolest se může stát potěšením. Melancholie a smutek je jediným stálým pocitem v tomto životě. Nicméně konec není tak špatný, ráj není ztracen, je jen zapomenut. Čeká nás však milost, neb jsme dítětem Boha. Vlastně celé to album provází myšlenka : „Jsem tvor jež vzešel z hříchu, a mé kroky řídí vůle mého Boha.“. Odpusť nám otče, protože my musíme hřešit stále a znova.

Je-li život jen šeď a veškerá snaha je zbytečná, doufat v lepší zítřky nemá smysl a v životě stále jen něco ztrácíme, pak hudba v podání Divercie je to pravé pro tento pocit melancholie. To co se dříve snažili vyjádřit barevností své hudby, nyní přenesli na bedra zpěváka a ani po několika posleších jsem na albu nenašel skladbu, která by mi utkvěla v mysli jako třeba již dříve zmiňovaná Fontána snů. Album není vysloveně špatné, je jen již méně nápadité, než byly jejich začátky.