PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jak už název alba napovídá, je čas znovu nahlédnout pod pokličku finského hudebního rock-metalového hrnce! Dnes nás nečeká žádná z mnoha finských kapel, jež by v zahraničí plnila velké koncertní sály nebo trhala prodejní rekordy. Troufám si dokonce prohlásit, že za hranicemi Země tisíců jezer o ní ví málokdo. To jí a její hudební produkci ovšem neubírá na zajímavosti. Navíc se ve Finsku jedná o populární kapelu, která novinkou dosáhla dočasně i na 1. místo prodejnosti. Našimi dnešními hudebními průvodci jsou VIIKATE.
Jmenované kvarteto vzniklo v roce 1996 ve městě Kuovola a za svůj název si zvolilo finský výraz pro kosu (holt, finská nátura se nezapře). Navzdory tomuto pojmenování nekoketovala skupina ani na svém začátku s death metalem nebo s jinými extrémnějšími metalovými odnožemi, jako tomu bylo u jiných finských kapel (např. AMORPHIS či SENTENCED). VIIKATE vydali řadu épíček a první dlouhohrající desky se dočkali v roce 2000. Již zde definovali svůj styl jako pozoruhodný mix heavy metalu a rocku 60. let, přičemž na prvních nahrávkách ještě nešlo přeslechnout ani folklórní vlivy. Pěkný eintopf, že? To vše bylo a stále je doplněno o příjemný a znělý hlas frontmana, zpěváka a kytaristy Kaarla Viikate alias Kalle Virtanena. K utvoření celkového dojmu je třeba doplnit zásadní fakt, že VIIKATE posluchače oblažují texty ve svém rodném jazyce. Jakkoli se finština může zdát prapodivná, kupodivu do hudby pasuje a někdy pro českého posluchače vytváří paradoxní fonetické asociace (např. „maxa tru kozy“).
Z uměleckých pseudonymů členů kapely (vždy s příjmením Viikate) je jasné, že se považují za jednu velkou rodinu. O tom, že nejsou žádní depresivní morousové (jisté dávce melancholie se ovšem nevyhnete ani v jejich tvorbě), svědčí i jejich povedené a úsměvné videoklipy z předešlých alb (famózní „Viina, Terva & Hauta“ či filmem „Pulp Fiction“ inspirovaný „Petäjäveräjä“). Ostatně, já se k jejich tvorbě dostal právě přes jejich audiovizuální tvorbu. A kdybych mohl, silně bych doporučoval Quentinovi pro jeho další film použít některou z výborných instrumentálek VIIKATE. Nejen z hudby, ale i z jejich klipové a oděvní stylizace je patrná obliba v rocku 60. let. Ta se hudebně projevuje ve zvláštním zvonivém zvuku kytary Arvo Viikateho (Ariho Taiminena) a dává v kontrastu se zemitým podkladem jejich písničkám zvláštní atmosféru. Finština užívá pro tento zvuk či hudební styl pojmenování „rautalanka“, v překladu „železný drát“, které je poměrně výstižné (na novince je nejlepším příkladem „železného drátu“ song „Oi pimeys“). Ostatně sólová kytara je druhým nejvýraznějším prvkem, který dotváří hudební mozaiku VIIKATE.
Aktuální desáté album bohužel nepřináší takovou kolekci atraktivních melodií, jako tomu bývalo v minulosti (za vrchol diskografie považuji dvě alba z roku 2007 „Maaraskuun lauluja I a II“). Skupina tentokrát rezignovala i na dříve obvyklou instrumentálku, která téměř pravidelně zdobila jejich dlouhohrající nahrávky nebo épíčka. Přesto obsahuje některé velmi povedené věci, jako posmutnělou „Hopeisen kuun sirppi“, naopak veselejší klipovou „Tervaskanto“ nebo nářez „Pakkasapostolit“, který na závěr zpomalí do velice povedeného sóla.
Album a vůbec celou diskografii (alespoň od roku 2005) těchto sympatických Finů doporučuji jako vhodnou společnost pro nadcházející podzimní večery. Při pohledu na současnou českou hudební scénu žloutnu závistí jako listí na stromech, neboť skupina podobného druhu a zaměření tu zatraceně chybí. A na závěr jedno typicky finské přísloví: „Když nepomůže sauna, smola a vodka, kouká z toho smrt."
Jubilejní desáté album finských melancholických vtipálků s exoticky znějící finštinou je zosobněním klidu a pohody, nevyžaduje náročný poslech a nabízí klasické viikatovské melodie s hladivou kytarou. Takový metalový plyšák. V rámci diskografie kapely však pouze lepší nadprůměr.
6,5 / 10
Kymijioen lutturit (2013)
Petäjäveräjät (2012)
Linna Espanjassa (EP) (2010)
Kuu kaakon yllä (2009)
Kesävainaja (EP) (2009)
Marraskuun laulaja I (2007)
Unholan urut (2005)
Kuolleen miehen kupletti (EP) (2004)
Surut pois ja kukka rintaan (2003)
Iltatähden rusko (EP) (2003)
Kaajärven rannat (2002)
Kevyesti keskellä päivää (EP) (2002)
Vuoden synkin juhla (2001)
Valkea ja kuulas (EP) (2001)
Noutajan Vaisi (2000)
Alakulotettuja tunnelmia (EP) (2000)
Roudasta Rospuuttoon (EP) (1999)
Vaiennut soitto (EP) (1998)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Spinefarm Records
Stopáž: 40:42
Produkce: Kaarle Viikate a Miitri Aaltonen
Studio: Finnvox Studios, Helsinky (Finsko)
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.