PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vysloví-li se v rockových kuloárech jméno Therion, nezůstane patrně v následující chvíli kámen na kameni. Therion jsou pojem. A to pojem v nejširším slova smyslu. Pojem jedněmi opěvován, jinými zatracován. Avšak pojem všem, kteří jen trochu více přičichli k metalové hudbě, důvěrně známý, což hovoří jistě za mnohé. Fanoušci odkojení na death metalu vzpomenou na doby zabijácké Of Darkness, či na desku Lepaca Kliffoth, kde se smrtící tvář švédského draka začala nabývat progresivnějších kontur v mrtvolných stylech dosud nevídaných, aby se v zápětí na albech Theli a Vovin oprostila od posledních smrtelných křečí a přetavila svůj výraz do jemných orchestrálních rysů. To vše se hlavnímu tahounovi Therion Chrisovi Johnssonovi povedlo realizovat v deseti letech existence kapely. Poté přišel, dle mnohých kreativní, propad na albu Deggial. A v roce minulém pak Chris obšťastnil své příznivce albem Secret of the Runes, které podle mě zdařile snoubí původnější drsnější tvář Therion s již dobře nacvičenými orchestrálními aranžemi.
Rok se s rokem sešel a fanoušci si mohou opět spokojeně pomlasknout. Jelikož právě v těchto dnech se na pulty dostává článek, který v kariéře Therion dlouho chyběl a sice živé album. Pravda, několik skladeb se již v minulosti objevilo na mini CD Crowning of Atlantis, ale jejich kvalita mi přišla jako velmi nedůstojná úrovni Therion. Diplomaticky řečeno (řečeno upřímně jsem slyšel dva bootlegy, které na tom byly zvukově i atmosféricky mnohem lépe nežli to co vyšlo na oficiálním nosiči – smutné ale pravdivé). Zato aktuální nahrávka rozprostírající se na ploše dvou CD je zhola iné kafe. Byla pořízena na nedávném turné právě k albu Secret of the Runes. A předně bych chtěl upozornit na fakt, který se týká takřka všech současných živých nahrávek, jejichž „živost“ je místy opravdu diskutabilní. Neberte si moje výhrady zle, ale já zkrátka nevěřím, že to co se line z reproduktorů je přesně to co se odehrávalo na jmenovaném turné. Kompozice bez chyb (no i když…), pokřik fanoušků zpravidla jen na počátku a konci písní, případně ve chvíli kdy se to kapele hodí, zkrátka studiové čáry asi i v případě Therion pracují dokonale. To však přináší podstatnou výhodu spočívající ve zvuku alba, který připomíná zpracování na Secret… Jedná se o stejně drsně neučesané vyznění kytar a basy které bylo použito na předchozím albu, což velmi pomáhá „metalovějšímu“ dojmu. Dochází tak více ke kontrastu čistých orchestrálními částí skladeb s agresivní kytarou, čímž hudba Therion získává. Obě její složky více vyniknou bez toho aby jedna z nich převažovala. Nutno však říci, že i po aplikaci studiové chemie se koncertní duch a přirozenost nikam nevytrácí. Čili zvukové atributy mi nezbývá nežli hodnotit jednoznačně kladně. Ne jinak je tomu i s výběrem, který důmyslně pokrývá takřka celou diskografii Therion a přináší tak dva velmi podstatné efekty. Album si koupí opravdu všichni, protože na něm každý najde právě své oblíbence. Tedy fakt podstatný pro kapelu. A další nezanedbatelný fakt podstatný pro fanoušky, že je opravdu co poslouchat. Zabrousíte-li okem k tracklistu ukrývající se pod recenzí jistě mi dáte za pravdu. Na ploše dvou CD se blýskají téměř bez výhrady všechny nepsané hity Therion. 24 skladeb, které zapře málokdo. Je až k nevíře jak nenásilně vedle sebe zní kupříkladu The Wine Of Aluqah či The Wings Of The Hydra z raných dob kapely a megaopusy typu To Mega Therion. Opomenuto nezůstalo ani kontroverzní Deggial se svojí snad jedinou dobrou skladbou Flesh Of The Gods, která ovšem bez Hansiho přispění zní poněkud méně dokonale. Zahanbit se nenechala ani aktuální deska s otvírákem Ginnungagap, plnící svoji funkci neméně dobře i na živé nahrávce. A hlavně mnou velmi oblíbená Asgard, obsahující snad všechny ingredience, které by člověk čekal od metalové skladby (s výjimkou sólového zpěvu :-) a jejíž ústřední riff mi opravdu nedá spát. Došlo i na vynikající cover verze Summernight City a Seawinds. Tudíž po stránce dramaturgie velmi povedené. A hráčské výkony? Nezbývá mi než se pousmát. Chris ze svého perfekcionismu rozhodně neslevil ani tentokrát. Což je znát každou sekundu poslechu. Netřeba dodávat více.
Závěrem bych chtěl říci, že chápu trend který se v posledních letech objevil v ČR. Podhodnocování Therion bylo v minulých letech jistě velmi progresivní a vztaženo k albu Deggial i poměrně na místě. Avšak Secret of the Runes jím dle mého názoru zbytečně utrpělo, neboť se jednalo o vcelku kvalitní materiál, jenž byl lačnými recenzenty trhán na kusy snad jen za účelem satisfakce zkažené chuti z předchozího počinu. Nehodlám se tedy držet módy prznění této kapely, protože aktuální počin stojí jistě za poslech. A to pro všechny kterým se zalíbila byť jen jediná placka z obsáhlé diskografie švédského draka. Za zmínku stojí i grafická úprava desky, která jest jedním slovem skvostná. Ano, doby Of Darkness či Theli se patrně již nikdy nevrátí. To ale rozhodně nemění nic na skutečnosti, že Therion opravdu umí a právem patří ke špičce svého žánru.
Podhodnocování Therion bylo v minulých letech jistě velmi progresivní a vztaženo k albu Deggial i poměrně na místě. Avšak Secret of the Runes jím dle mého názoru zbytečně utrpělo, neboť se jednalo o vcelku kvalitní materiál, jenž byl lačnými recenzenty trhán na kusy snad jen za účelem satisfakce zkažené chuti z předchozího počinu. Nehodlám se tedy držet módy prznění této kapely, protože aktuální počin stojí jistě za poslech.
8 / 10
1. Ginnungagap
2. Invocation of Naamah
3. Birth Of Venus Illegitima
4. Enter Vril-Ya
5. Riders Of Theli
6. Symphony Of The Dead
7. No Return
8. Black Rose
9. Baal Reginon
10. Flesh Of The Gods
11. Seawinds
12. Schwarzalbenheim
13. In The Desert Of Seth
14. CD2: Wings Of The Hydra
15. Asgard
16. Secrets Of The Runes
17. The Rise Of Sodom and Gomorrah
18. Summernight City
19. Beauty In Black
20. Seven Secrets Of The Sphinx
21. The Wine Of Aluqah
22. The Raven Of Dispertion
23. To Megatherion
24. Cults Of The Shadow
Les Fleurs Du Mal (2012)
Sitra Ahra (2010)
Gothic Kabbalah (2007)
Sirius B (2004)
Lemuria (2004)
Live In Midgard (2002)
Secret of The Runes (2001)
Deggial (2000)
Crowning of Atlantis (MCD) (1999)
Vovin (1998)
Eye of Shiva (singl) (1998)
A Zaraq Arab Lucid Dreaming (EP) (1997)
Theli (1996)
Siren of The Woods (singl) (1996)
Lepaca Kliffoth (1995)
Beauty In Black (MCD) (1995)
Ho Drakon Ho Megas (1993)
Beyond Sanctorum (1991)
... Of Darkness (1991)
Time Shall Tell (1990)
Beyond The Darkest Veils Of Inner Wickedness (demo (1989)
Paroxymal Holocaust (demo) (1989)
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.