Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Moment prekvapenia, aký sme zažili v roku 2007 s „Grindstone“, sa (asi) definitívne vytratil. Rovnako sa do stratena vyparil aj vtedajší prísľub ešte lepších zajtrajškov. Realita dobehla nielen nórskych jazzmanov, ale aj ich namlsaných fanúšikov. A aká vlastne je tá minuloročná realita nórskych SHINING?
Už v prípade „Blackjazz“ víťazila formálnosť nad živelnosťou a ani v tomto prípade to nie je inak. SHINING sa aj na novinke predvádzajú a ukazujú čo a akým spôsobom dokážu zahrať. Možno by som skôr prijal väčší pretlak autorskej tvorby, ako predvádzanie sa študovaných muzikantov, ale...
Aj napriek týmto nedostatkom ma „One One One“ nadmieru baví a stále dokáže niečím zaujať a aj prekvapiť. Veľmi skoro po prvom vypočutí sa síce vytratí prvotné nadšenie, našťastie aj potom dokážu SHINING baviť a vtiahnuť poslucháča do svojho uleteného sveta kontrolovaného chaosu. Mňa osobne teší aj s ročným odstupom. Pod pokrývkou formálnosti sa ukrýva bohatý svet pazvukov, dysharmónií a šialenej štruktúry skladieb, ktoré pre mňa robia z nahrávky zaujímavú záležitosť.
Ak sa niekde píše alebo hovorí o tejto kapele, lietajú také slová, ako avantgarda, šialenosť, nepríčetnosť, schizofrénia, dokonalosť a progresivita. Okrem progresivity môžem viac-menej súhlasiť, predsa len, pod progresivitou si predstavujem prinášanie niečoho nového a postup vpred a nie opakovanie už dávno objaveného a predvedeného.
Ako novinka je na „One One One“ väčší priestor pre industriálny metal, miestami doslova až elektronický karneval. Ale nebojte sa, stále sú to tí istí Nóri ako doteraz a okrem vplyvov NINE INCH NAILS možno v ich hudbe počuť aj MOTÖRHEAD, ESTRADASPHERE a samozrejme KING CRIMSON.
Nórom sa nepodarilo vyrovnať kvalite „Grindstone“, ale v porovnaní s „Blackjazz“ majú teraz lepší zvuk, znejú komplexnejšie a kladú väčší dôraz na industriálne prvky.
8,5 / 10
Diskografie
One One One (2013) Live Blackjazz (2011) Blackjazz (2010) Grindstone (2007) In The Kingdom Of Kitsch You Will Be A Monster (2005) Sweet Shanghai Devil (2003) Where The Ragged People Go (2001)
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.