Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Není to ani na tomto webu poprvé, co jsme přinuceni nechat se přesvědčit o tom, že kvalitní a plnokrevně znějící metalová nálož se dá produkovat i v minimalistickém složení, v tomto případě ve dvojici. Mnohým určitě v této souvislosti příjde jako první na mysl jméno BLACK COBRA, a tak vězte, že tito zámořští nesmlouvavci nacházejí v německém Hamburgu více než solidní vyzývatele.
Porovnávat však tvorbu americké hydry s německými (což neplatí 100%, protože bicmen Erinc je tureckého původu) MANTAR jen a pouze na základě subtilního nástrojového složení by bylo ignorováním dalších faktů. Těch společných jmenovatelů by se našlo hned více. Nekompromisní přístup a z něj pramenící devastující sound jsou asi tím nejslyšitelnějším pojítkem. Nerad bych se však na těchto řádcích dopouštěl zavádění, pokud by sdělením této recenze mělo zůstat pouze, že tato německá dvojice je jen klonem BLACK COBRA.
Taktéž tady samozřejmě nechybí nesmlouvavost, tvrdost a puritánský přístup k metalové muzice. MANTAR ovšem své divokosti nehodlají přenechat až příliš volné pole působnosti. Značný temperament navigují do několika různých směrů, což obnáší především méně rytmických krkolomností. Němci svůj primární zájem soustředí hlavně na groove jednotlivých skladeb, což je vzhledem k absenci basové kytary poměrně odvážný počin.
Tam, kde by měl scházet basový diktát, určující tempo, se o to více rozezní zvuk elektrických kytar, který skutečně nenachází ani kapku slitování. Zvukově a ani hudebně to sice neznamená nic nového, MANTAR se častokrát navracejí někam k 90. létům, ale většinu odpovědnosti si na svá bedra bere skutečně příkladná intenzita, s jakou je nám tato kolekce předložena.
Němci se dokonce ani příliš nesnaží maskovat basový handicap třebas v podobě neutuchajícího zběsilého tempa a naopak se hlavně v polovině nahrávky vysloveně rochní v bahenatých pomalých kompozicích, v nichž se hrdě hlásí k odkazu současnéhu sludgemetalového proudu. Když se pak obrátky opět zvýší, ocitáme se uprostřed ortodoxní metalové vřavy, jak ji například tak skvěle neomaleným způsobem předvádějí LAIR OF THE MINOTAUR, a to i včetně stylového krákoravého vokálu.
Najde se pak v takhle nastartované mlýnici i prostor pro nějaké z davu vyčnívající skladby? Jasně, proč ne? "The Huntsmen" jako jeden z těch patřičně rozparáděných kusů nepohrdne dokonce ani "heroickým" motivem v refrénu, což jen vlastně potvrzuje předchozí dojmy o promyšleném míchání různých, extrémněji laděných metalových subžánrů. Z těch pomalejších by bylo hříchem nezmínit v pořadí předposlední "White Nights", jež díky dramatickému vnitřnímu náboji představuje ještě o stupínek intenzivnější zážitek, než zbylá desítka už dost povedených písní.
Za jedno z výrazných pozitiv "Death By Burning" lze považovat i schopnost skupiny udržet posluchače v napětí na celé poměrně rozsáhlé ploše 45 minut, což u podobných nahrávek rozhodně nebývá zvykem. Příjemné překvapení je tak slovným spojením, kterým v souvislosti s MANTAR určitě nemusíme šetřit. Tyhle houbičky (překlad slova mantar z turečtiny) vám rozhodně žaludeční problémy nezpůsobí. Maximálně nějaký ten bolehlav, ale s tím se, zatraceně, předsi počítá, ne?
1. Spit
2. Cult Witness
3. Astral Kannibal
4. Into the Golden Abyss
5. Swinging the Eclipse
6. The Berserkers Path
7. The Huntsmen
8. The Stoning
9. White Nights
10. March Of The Crows
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.