Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CYNIC som nikdy ani zďaleka neprežíval tak, ako solídny zástup iných ľudí, často takých, ktorí tú kapelu pochopili a vzali si za svoju už v časoch debutu. Vtedy ich veľa nebolo, CYNIC proste prišli príliš skoro a ortodoxných ich „death/fusion“ možno aj pobúril. Mňa napriek tomu, že hlavný zákon je brutalita, „Focus“ bavil ako dobrý, zaujímavý, originálny a hudobnícky veľmi kvalitný materiál, a mal som pocit, že Paul Masvidal a jeho ľudia sa tým nie najlepším prijatím nechali odradiť predčasne.
CYNIC si nakoniec fanúšikov našli, proste pre nich poslucháči museli dozrieť, dospieť alebo tak akosi. Návrat v roku 2006 priniesol najprv vydarené koncerty - je v tom čosi veľkého, keď z niekoľkých metrov sledujete skupinu, so zhliadnutím ktorej ste už akosi nepočítali. A tam na pódiu vidíte okrem radosti z prijatia „masami“ aj čosi ako pokoru a úprimnosť. Druhý album „Traced In Air“ ukázal, že CYNIC nezamrzli v 90. rokoch a že štýl skupiny tak, ako sa vyvinul, má čo povedať aj v novom tisícročí. Časom sa len bolo treba vyrovnávať s tým, že určite to už nebude death metal, a na nasledujúcich dvoch EP sa začal vytrácať aj metal ako taký.
Nejako ma to netrápilo, na metal mám tisíce iných spolkov, a pokiaľ kapela svoj vývoj stočí k niečomu inému, ale stále príjemnému a kvalitne skomponovanému a zahranému, prečo nie. Možno boli CYNIC už viac progresívnou fúziou všetkého možného, navzájom však ladiaceho, a zrejme im to šlo od srdca viac než nejaká orientácia na starých fanúšikov.
CYNIC, ako som už spomenul, pre mňa nikdy neboli kapelou, na ktorej stál svet. Z tohto pohľadu nechápem, že práve nový album „Kindly Bent To Free Us“, zložený v tej „najcynickejšej“ zostave Masvidal-Reinert-Malone, vzbudzuje až toľko často negatívnych emócií. Stojím mimo týchto búrok v pohári, a tak na novinke počujem v prvom rade príjemnú, ľahkú, atmosférickú, vlastne až náladovú, meditačnú či relaxačnú hudbu. Tá je však technicky i kompozične na mimoriadnej výške, jej tvorcovia sú nakoniec dávno mimo mantinelov bežného (hoci kvalitného) metalového hudobníka.
Tvrdé pasáže tu stále sú, ale „Kindly Bent To Free Us“ na nich nebuduje. Metalu trochu, progresívneho rocku, fusion, jazzu a iných vecí, ktoré počúvam skôr veľmi okrajovo, celá kopa. Ideový koncept je v duchovných, mystických, ezoterických sférach a vietor fúka z východu. Toto je mix, ktorý by ma k počúvaniu nejakej neznámej skupiny nezlákal. Lenže tu sú CYNIC, aj s aktuálnou hudobnou tvárou stále svojskí a jedineční. S tými náladami, „trademarkovými“ riffmi a éterickou basou, ktoré som na nich oceňoval najviac.
Možno to ako CYNIC vyšlo preto, lebo táto značka sa predsa len predáva lepšie než AEON SPOKE alebo PORTAL. Lenže možno aj reunion CYNIC sa stal preto, že ľudia ho chceli ešte viac než Paul a dvaja Seanovia. Ale to je jedno. V správnych chvíľach a vo vhodných dávkach je aj ich novinka fajn.
1. True Hallucination Speak
2. The Lion's Roar
3. Kindly Bent To Free Us
4. Infinite Shapes
5. Moon Heart Sun Head
6. Gitanjali
7. Holy Fallout
8. Endlessly Bountiful
Diskografie
Kindly Bent To Free Us (2014) The Portal Tapes (Compilation) (2012) Carbon-Based Anatomy (EP) (2011) Re-Traced (EP) (2010) Traced In Air (2008) Focus (remaster) (2004) Focus (1993)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2014 Vydavatel: Season Of Mist Stopáž: 41:52
Mám rád, když se kapely přirozeně vyvíjejí a neustále plynule navazují na své předcházející díla. V tom případě bych měl být spokojen i s „Kindly Bent To Free Us“, neboť velmi umně navazuje na již notně vyklidněné EP „Carbon-Based Anatomy“. Jenže spokojenost není zrovna pojem, který mě napadá při poslechu nové desky CYNIC. Tuto meditační nahrávku charakterizuje kompoziční pohoda, atmosféra plná klidu, nespěchání. Já s tímto směrování bývalých bůžků technického metalu věru větší problém nemám, byť se již velmi dotýká projektu AEON SPOKE, ale přesto znovu konstatuji, že se konstantní spokojenost nedostavila, jelikož jsme se letos s CYNIC úplně emočně neprotnuli.
3. března 2014
Koscj
6,5 / 10
Na novom albume CYNIC mi vadí jediná vec - nadmerné používanie vocodéru, či čo to za efekt Paul Masvidal používa. Chápem, že ide o poznávací znak kapely, ale na môj vkus je ho tam už príliš.
Inak súhlasím s Martinom, ide o príjemný album, ktorý síce neprekonáva ani "Focus", ani "Traced In Air", ale určite nie je zlý. Niektorým fanúšikov však napadnú otázky v štýle "načo? komu?".
2. března 2014
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
stefanos
7 / 10
Je to optimističtější, než minule. No, dejme tomu.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.