THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem slyšel SAADE živě poprvé, pískalo mi díky hlasitosti v uších ještě týden a TUMMÖ si s nimi v tomto ohledu rozhodně nezadají. A říkám bez skrupulí, že jsem si dvě z nejhlasitějších domácích kapel v tom malém výklenku mé oblíbené borské knajpy nedokázal představit.
TUMMÖ v současné době rostou na zemi, ve kterou jsou zakopány mrtvoly těch nejlepších kapel hardcorové scény, které kdy vznikly v naší kotlině a na výsledcích jejich práce je to více než znát. Banda veteránů, kteří nemají potřebu si něco dokazovat, sází do přihlížejících stojících i na stolech hlavně materiál z posledního splitu s TOMORROW´S HELL.
Popravdě, bál jsem se. Bál jsem se toho, jak se prostor Kapsy vyrovná s šíleným Tomášem Zakopalem, který Mashallskou bednu postavil na piedestal, jímž byla osmidesítková basová lednička od Ampegu. Mám pocit, že Tomáš trochu zestárnul a zmoudřel. Ne, že by stále nebyl sadistou, který chce připravit všechny návštěvníky jeho vystoupení o sluch, to ani v nejmenším neříkám, ale jeho chuť vydunět lidem mozek z hlavy už nemá úroveň, při které nemusíte po koncertě své vnitřní orgány sbírat o dva metry dále.
Na SAADE mě fascinuje nejenom to, jak brutálně nahlas jsou a jak košatý zvuk dokáže lézt z jedné kytary, ale i to, co všechno dokážete cítit z barvy zvuku. To, co ze studia na nové desce působí vzdušně a odlehčeně, se živě stává betonovým kvádrem, který je ozdoben bohatou dávkou rzi a polit žíravou kyselinou. Práci mi dalo najít místo, kde se zvuk nesléval do jedné hlomozící stěny a bylo mu alespoň trochu rozumět. To se podařilo a tak jediný atribut, který člověk musel ve zvuku opravdu hledat velmi pečlivě, byl opět zpěv. Prim hrály skladby z posledního alba a na závěr došlo i na novinku, kterou kluci ještě zcela jistě dopilují ve zkušebně.
foto: Matěj Hošek
více fotografií zde: http://foto.mattesh.com/2014-03-07-saade/
Plzeň, Kapsa - 7. března 2014
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.