Ještě než se dostaneme k tomu nejdůležitějšímu, totiž v pořadí již šestnáctému řadovému albu domácích matadorů ARAKAIN, dovolte mi malou odbočku. Nedalo se nezaznamenat, že nám zde ve zdech kovového města byla čas od času vyčítána neexistence recenze na předchozí albový zápis Urbanovců „Homo Sapiens ..?“. To, že k ní nakonec nedošlo, má (dle mého soukromého názoru, samozřejmě) v zásadě dvě příčiny: redakční nedostatek autorů schopných napsat o kapele pokud možno objektivně a v jejich řadách pak zřejmě jakási úcta ke jménu kapely samotné. Ano, úcta, čtete dobře, a mám pocit, že i ze zdejších recenzí na dva předcházející tituly diskografie to bylo vlastně celkem patrné. S úrovní studiových výsledků ARAKAINu to zkrátka bylo od dob „Warning!“ slabší a slabší, „Homo Sapiens ..?“ tuto tendenci bohužel jen potvrdilo, a za tím, že se nakonec nenašel nikdo, kdo by to za Metalopolis vykřičel do světa, bych prostě viděl jen prachobyčejné zklamání z další nenaplněné naděje, která ve spojení s přirozeným respektem k legendě zadržela aktivitu recenzentských rukou.

O to motivovanější si zcela upřímně připadám po opakovaných soustředěných posleších „Adrenalina“. Tahle nahrávka je po dlouhé době výborným konglomerátem všeho, co se od ARAKAINu chce: znít náležitě metalově, jak se ostatně na metalovou kapelu sluší a patří, znít moderně, přestože má na hřbetu již tři křížky, a zároveň nabídnout materiál, který nebude z větší části jen smutným pohledem do panoptika všeho, co kdy kapela dokázala (a že toho samozřejmě nebylo málo).

Sonda do aktuálního playlistu nabízí třináct položek, mezi nimiž prakticky není slabého místa, ať už to vezmete podle zvučnosti riffů, hudebních nápadů, sól nebo prostě jen podle toho, že „je to ARAKAIN každým coulem“. Když si k téhle sondě ovšem navíc vezmete i drobnohled, ukáže se vám ještě celá řada momentů, u nichž stojí za to se ještě na okamžik navíc zastavit. Jako třeba hned u úvodní „Adrenalin“, nenápadné skladby, která snad jakoby na to nejčestnější místo na albu ani nepatřila, ale postupně rozkvete do netušených rozměrů typického rukopisu Mirka Macha. Podobně výrazné jsou i „Malej vrah“ a „Černobílý svět“, věci s drzou thrashovou přímočarostí ve vínku, i když ve světle následujícího majstrštyku „Rozsudek“ s famózní basovou předehrou to tak vlastně ani nevypadá.

Na cestě k pomyslnému kralování albu se však téhle skladbě staví „Malá a ztracená“, první autorský kus Honzy Toužimského od dob alba „Labyrint“, jíž ve světle jejího riffu, napětí, takřka coreové mezihry a úžasně občerstvujícího sóla v tomhle minisouboji nakonec dávám svůj hlas. Melodickou linkou se dál smyslně blýskne „101. v řadě“, kterou vystřídá poměrně zvučná balada „Vesmírný koráb“, spolehlivě nám připomínající už dávno důsledně nenásledované časy „Marilyn“. Finální vzrušení pak obstará „Tisíckrát“ s dalším krásným melodickým motivem a „Svatý grál“, který nad albem roztáhne pomyslná epická křídla a jejich rázným zamáváním jej povznese nejvýše minimálně od doby již vzpomínaného „Warning!“.

Je pravda, že při tomto konstatování tak trochu vynechávám texty, ve kterých kapela samotná téměř vyklidila pozice (neboť se prakticky zdařily jen v minimu J. Plaché, zatímco M. Fabien jen pokračuje v tom, co v postbrichtovské éře šlo kapele „nejlépe“ - za každou cenu a na úkor smyslu rýmovat), ale to už zkrátka je další typická známka ARAKAINu nového století, kterou si (znovu z úcty k legendě, jistě) dovolím přehlídnout. „Adrenalinum“ mi to totiž s přehledem dovoluje.