OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dva roky po kompilaci „Intersection“ přichází němečtí technothrashoví psi MEKONG DELTA s novinkovým kompletem, téměř v totožné sestavě, která svůj podpis zanechala pod doposud poslední řadovkou „Wanderer On The Edge Of Time“ (jen kytarista Benedikt Zimniak si v loňském roce sbalil fidlátka).
A naštěstí udrželi i formu, kterou čtyři roky stará kolekce oplývala. Co udrželi, snad i překonali. Jistě, dnešní djentové produkce pohlíží na technickou i kompoziční stránku věci z krapánek jiného úhlu, MEKONG DELTA však při zachování typických poznávacích znaků (rytmické kouzlení, pokřivené melodie, časté vpády akustické kytary) rozhodně nezní jako nostalgicky oživlá zombie z osmdesátých let minulého století (stále ještě nová krev v sestavě dělá jistě své).
Lví podíl na tom rozhodně má jistý hlas Martina LeMara, ale už vzhledem k faktu hnedle tří instrumentálek z celkového počtu osmi skladeb na albu obsažených je zřejmé, že to nejdůležitější kapela rozhodně nespatřuje v exhibici frontmana. A při poslechu výtečných mnohovrstevných skladeb typu válce „The Armageddon Machine“, halucinogenní balady „The Silver In Gods Eye“, riffovačky „Janus“ nebo svižné dvojice „Hindsight Bias“/„Mutant Messiah“ nutno jejich snaze pouze uznale zatleskat.
Mimochodem, ještě k těm nezpívaným kouskům. Pod pojmem instrumentální skladby kapely s thrashovými kořeny si většina lidí představí sáhodlouhé omílání pustého riffu v nikdy nekončícím kolečku, ovšem s tímhle u MEKONG DELTY nepochodíte. Přes úvodní akustickou brnkačku zalamuje tóny v „Overtuře“, vypouští prsty z otěží v „Inside The Outside Of The Inside“, ale rozhodně ani chvilku nenudí. Nezbývá, než smeknout před svěžestí, kterou si soubor uchovává i v roce 2014.
„In A Mirror Darkly“ v sobě slučuje to nejlepší z minulosti (pár fousatějších riffů sice může posluchačovo ucho postřehnout, ale protože jde jinak o výstavní kousky, rádo je odpustí) a přidává i tolik potřebnou reflexi aktuálního dění. Možná by si všichni dnešní kytaristé-programátoři měli povinně poslechnout, jak být i po téměř třiceti letech na scéně zajímavější než naprostá většina nových jmen. Hodně povedená záležitost.
Není důvod žehrat na čas. I po třiceti letech na scéně jsou jména, která svou laťku umí udržet slušně vysoko na stojanech...
8 / 10
Martin LeMar
- zpěv
Erik Adam H. Grösch
- kytary
Ralf Hubert
- basa a akustika
Alexander Landenburg
- bicí
1. Introduction
2. Ouverture
3. The Armageddon Machine
4. The Sliver In God’s Eye
5. Janus
6. Inside The Outside Of The Inside
7. Hindsight Bias
8. Mutant Messiah
In A Mirror Darkly (2014)
Intersection (2012)
Wanderer On The Edge Of Time (2010)
Lurking Fear (2007)
The Principle Of Doubt (Ambitions) (2005)
Pictures At An Exhibition (1997)
Visions Fugitives (1994)
Classics (1993)
Kaleidoscope (1992)
Live At An Exhibition (1991)
Dances Of Death (And Other Walking Shadows) (1990)
The Principle Of Doubt (1989)
Toccata (12“) (1989)
The Music Of Erich Zann (1988)
The Gnome (picture disk) (1987)
Mekong Delta (1987)
Datum vydání: Středa, 23. dubna 2014
Vydavatel: Steamhammer/SPV
Stopáž: 44:55
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.