Přiznám se, že tiskovky na koncerty většinou nečtu. Zajímám se jen o základní informace. Co, kdy a kde. Je jen jediná výjimka a tou jsou akce 2Shovels. Ty řádky ke koncertu DOOMRIDERS teď čtu již posedmé a vím, že až se v dohledné době budu cítit nahovno, přečtu si je znova. Tiskovky by tato banda, která betonovala hardcoreové základy na Strahovském kopci, mohla vydávat knižně. Já bych je rozhodně chtěl mít v knihovně. Na dlouhé podzimné večery. Na zlé časy. Je to jako číst deník blízkého kámoše. Je to osobní. Stejně osobní je i většina koncertů, které tato skvadra dělá a výjimkou nebyl ani ten aktuální.

DOOMRIDERS. Sbírka lidí, kteří mají na scéně svoje odžité, fousy většinou ještě šedivější než já a skládají od prvního alba melodické hitovky z těch nejhrubozrnějších riffů, které jde z kytar vysekat. Jedna z kapel, u které by jakékoliv uhnutí z nastolené cesty bylo na škodu. Na Strahov je doprovázejí ještě dvě smečky, HERDER a BEASTMILK.

V sestavě prvně jmenovaných vidím několik známých tváří z jiných kapel. Vokalistu Ché Sneltinga bylo možné vidět v rané sestavě BORN FROM PAIN a DžejBího, aktuálně hoblujícího basu také v ABORTED, pravidelně vídám na Obscene Extreme Festu, kam jezdí každoročně s nějakou svojí nebo cizí kapelou.

Když spouští HERDER, tak se Sedmička teprve plní, ale jejich setu to nikterak nevadí. Jejich teritoriem je trojúhelník, který z jedné strany ohraničuje masivní doom metal, z druhé stonerová valivost a ze třetího sludgeové bažiny. Rezavé riffy, ze kterých se místy vynořují sabbatovská sóla. Ché si koncert maximálně užívá, živě komunikuje s přední řadou a to, že před ním je jen několik desítek lidí, nevnímá. Kapela jede naplno. Sedmičkou burácí hutný sound a nelítostný řev, zvuk je přitom čitelný a nemusí se v něm lovit detaily.

Finové BEASTMILK znějí jakoby THE CURE začali přehrávat covery od MOTÖRHEAD. Vysoce položený vokál, který si libuje v poloze melancholického snění, a pod tím slušně jedoucí kytarovka, která rozhodně nasládlému vokálu nejde naproti. Zajímavé spojení, vystavěné na základech postpunku, které ale v koloritu tohoto večera nefunguje. BEASTMILK mnoho návštěvníků vyhánějí do příjemného jarního večera a i já se vracím až ve chvíli, kdy jsou připravení DOOMRIDERS.

Mám pocit, že se počet lidí na Sedmičce rázem zdvojnásobil, ale pro tento klub je to ještě přesně ta únosná hranice, kdy vzduch elektrizuje parádní atmosféra, v prvních řadách je lehce nasardinkováno, ale není problém se prodrat kolem baru na záchody.

Nate Newton s knírkem mi, nevím proč, ten večer připomíná Jiřího Holého v roli starého krále, který si nechal poslat kuchaře Jiříka pro Zlatovlásku. Podoba ale klame. Nate je v dobrém rozmaru a v průběhu koncertu živě vtipkuje. Na celé kapele je vidět, že si set užívá celými doušky. Závěrečné poděkování je jedno z těch, které je prostě od srdce a postrádá jakýkoliv náznak frázovitosti.

Úvod samozřejmě patří novému materiálu z aktuální desky „Grand Blood“. DOOMRIDERS pro mě hudebně představují ideální esenci starého hardrocku, hardcoreu a poctivé porce stonerového dřevorubectví, a toho všeho se mi na Sedmičce dostalo dosytosti. Celý koncert postupně graduje jako papiňák, který má každou chvíli vybuchnout. První skladby z nového alba byly ještě ve znamení podupávání nohou a pokyvování hlavou, ale když Natova družina spustila uprostřed setu „Come Alive“ z minulého alba, lidi již lezli i po stropě a tato upocená intenzivní atmosféra vydržela až do konce koncertu. Končí se šest minut po desáté. DOOMRIDERS po dlouhém vytleskávání jdou ještě vysvětlit, že už opravdu nemohou přidávat. Děkují přítomným. Už teď vím, že je to jeden z dalších koncertů, který se prostě zaryje. Na hodně dlouho.

Jedinou skvrnou tohoto koncertu tak zůstává fakt, že všechny své vinyly DOOMRIDERS vyprodali den před pražským koncertem.