Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Večer mnoha chutí a národů. Považte: ruský černokněžný post-metal, dánská free-jazzová úchylárna a temně jazzové drone-punkové trio z Francie. V jeden večer. Na jednom pódiu.
Frantíci MOSCA VIOLENTA celý večer startují a je to velmi nesnadný předkrm. Ságo, baskytara a bicí tu v jednu chvíli tvoří ty nejdepresivnější táhlé rytmické repetice, na kterých sytý zvuk saxofonu čmárá apokalyptická znamení a v další chvilce punková basa brzdí splašené rytmy a hyperaktivní saxofonové výpady. Jednoznačně říkám, že některé části nesly mnohem zádumčivější děsivou atmosféru než poslech ESOTERIC za noční bouře.
Druzí nastupují dánští SVIN. I z jejich vystoupení mám velmi zvláštní zážitek, který se vám vynasnažím popsat v následující větě: Pokud vezmete čtyři nejdivnější studenty „matfyzu“, sjedete je naprosto vším fetem, který seženete večer mezi Karlákem a Václavákem, a řeknete jim, aby se pokusili hrát jazz, tak to asi dopadne dost podobně. Ano, některé postupy jsem zatím nikdy nikde neviděl. Nenapadlo by mě, že jde hrát na pozoun smyčcem. Nikdy jsem neviděl kytaristu, který by se svým nástrojem kopuloval v takových pozicích, které jsem viděl ten večer. Zvuk tu byl vlastně na druhé koleji, i když třeba takové zjištění, že pozoun přehnaný pěti „overdrivy“ vlastně vydává sound, který by dánským úchylákům mohli závidět třeba i SUNN O))), bylo jistě zajímavé. Hudebně však šlo o výlet do jiné galaxie. Tu taneční, tu noisy, tu free jazz bez hlavy a paty.
Ani MORO MORO LAND lidi moc nešetřili. Prostor klubu Pohoda hned na počátku zahalili produktem ze syntetického tvořiče mlhy, takže oči pálily a nos trpěl. Naštěstí netrpěly uši. Nebo alespoň ne mnoho. Black metal zhutněný hardcorem v podání kvarteta z Nižného Novgorodu vyzněl v daný večer jednoznačně nejpřesvědčivěji. A nevadilo ani, že zvuk mohl být trochu čitelnější, a basová kytara moc nehrála ve spodcích. Možná by pomohlo i větší nasazení, to měl snad jen vokalista Victor, který úřadoval pod pódiem. Jeho vokál zaujal hlavně tím, že dokázal v rámci řvaní i celkem dobře intonovat, a vše korunoval v poslední skladbě, kterou byl cover „Something In The Way“ od NIRVANY. Jinak šlo o nasraný přímočarý parní válec z riffů a pouštěných akordů, jenž tu a tam zabarvil svoji jízdu nějakou atmosférickou vložkou.
foto: Matěj Hošek
(více fotografií v lepším rozlišení zde)
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
