Spálenopoříčský Basifirefest už má své pevné místo na mapě tuzemských letních festivalů a jeho dvanáctý ročník přesně ukázal proč. Tradiční středně velký areál, který nabízí vysloveně domácí prostředí, a široká a pestrá soupiska vystupujících kapel, z níž si ve třech festivalových dnech opakovaně musí vybrat úplně každý rocker a metalista, to jsou zkrátka argumenty, jimž se těžko odporuje. Pravda, v okamžiku, kdy jsem byl na samém startu letošního festivalového dobrodružství o rovných 500,- Kč lehčí, aniž bych vůbec nakouknul do areálu (poplatek za parkování plus za stan, ehm), mě vysloveně překvapil, ale na tuhle křivdu jsem brzy zapomněl.

Předchozí dva ročníky „Bazinu“ jsem trestuhodně vynechal, pročež jsem byl zvědavý, co se změnilo. Nezměnilo se ale vlastně nic moc, čímž ovšem nechci říct, že je to automaticky špatně, koneckonců jsem to i v minulém odstavci naznačil. Snad jen přibylo ekologicky zodpovědnějšího přístupu (to když člověk hned u vstupu nafasoval pytel na odpadky, který když při odjezdu odevzdal, obdržel padesátikačku), ale mám zároveň takové podezření, že odpad jako takový se stejně netřídil - to by to totiž nejspíš pořadatelé dávno předtím hlasitě vykřikovali do světa (ovšem pokud se mýlím, beru svá slova samozřejmě zpět).

Velký pátek

Malá sobota ve skutečnosti malá rozhodně nebyla, protože na jejím konci nás čekal skutečný zlatý hřeb festivalu, američtí pohrobci DEATH, jimž se (nejspíš z komerčních důvodů) v průběhu loňského podzimního turné vytratil z názvu přídomek „TO ALL“. V již známé sestavě Reinert, Masvidal, DiGorgio a Max Phelps na místě Chucka Schuldinera pánové po naprosto uvolněné autogramiádě odpálili prakticky totožný set jako v listopadu 2013 v pražské Roxy (k mému velkému zklamání chyběla jen „Lack Of Comprehension“) a byl to znovu koncert par excellence, jemuž vévodila mistrovská hudba DEATH v takovém mistrovském muzikantském provedení, jaké nám jen osud, bohužel, mohl nadělit. Navíc po absolvování obou vystoupení (a vzpomínce na Lucernu ze září 1995) musím říct, že jsem skutečně dalek nějakého přesycení „Smrtí“, takže by možná nebylo od věci, kdyby si to pánové v budoucnu zase někdy příležitostně zopákli. Místní moderátor by tak navíc měl možná dostatek prostoru a času k tomu zjistit, že uvádět tuhle kapelu se slovy „mají venku aktuální album „Human““ je nejen nebetyčná pitomost ale hlavně neskutečná neprofesionalita.

Předskokanů, kteří za to na konci pracovního týdnu subjektivně stáli, bylo hned několik. Němečtí technici MEKONG DELTA, kteří vystoupili dříve, než bylo plánováno, ale to nic neměnilo na tom, že zahráli naprosto perfektně a tak poutavě, jak to umějí jen oni. Američtí klasici METAL CHURCH, kteří byli v podobné pohodě a se svojí metalovou klasikou museli zahřát nejedno fanouškovské srdce. Povedli se také jejich skákací krajané HATEBREED, které ovšem poměrně nevkusně zaříznul zvukař (jemuž se vůbec na hlavní „Budvar Stage“ nedařilo), a kterého by v ten okamžik nejspíš zoufalí přítomní hácéčkáři, kdyby tedy mohli, minimálně vytahali za uši a knoflíky hlasitosti. No a moc pěkné sety dali i crossoveroví tuzemáci SNAIL napůl křížení a sestavou totožní se smrťáky DESTROYING THEMSELVES a pak také staří dobří punkáči SPS, kteří to s „Brutalitou na Václavském náměstí“ stále umí rozbalit.

Sobotěnka

Druhý festivalový den nám zahájil v kterémsi z vedlejších stanů Václav Neckář, který už od sedmi od rána „samým blahem jedním tahem miloval a maloval“. To se to pak všem v blízkém i dalekém okolí, kteří ulehli někdy ve dvě ráno, vstávalo jedna radost.

HUBERT MACHÁNĚ naštěstí spolehlivě vyhání vrásky z tváře, a vyháněl je i v Poříčí o pravém poledni. Tahle kapela, která se do domácí rockové historie zapsala jediným porevolučním albem „Zazdili nám WC“, a v které za bicími začínal Tomáš Hajíček, v pohodové náladě zahrála to nejlepší ze své punkové historie (jenž se, dodnes nevím proč, těší skinheadskému „Oi“ přídomku), čímž druhý festivalový den vypravila k životu se skutečnou mateřskou láskou.

A co načali HUBERT MACHÁNĚ, dokonal TRAUTENBERK. Klatovská „tanz“ alternativně-metalová senzace posledních měsíců se bohužel vzpamatovává z tragické ztráty zpěváka Tomáše „Obrouše“ Paimy, který náhle skonal v lednu letošního roku, ovšem paradoxně právě tahle situace do jejích řad jako záskok přivedla Míru „Prasopsa“ Císlera (POŽÁR MLÝNA, TLESKAČ), s nímž má vystoupení skupiny rovněž neskutečný šmrnc. Ve spojení s image Krkonošských pohádek, veselými texty (pravda, někdy až zbytečně moc) a k tomu skutečně říznou metalovou současností to nicméně asi ani jinak nejde. Moje první živé setkání s „Jemnostpanstvem“ tak skončilo na výbornou a docela klidně bych ho i nominoval na vůbec nejzajímavější festivalový okamžik.

Následoval TITANIC, který si s sebou přivezl Martina Škaroupku a ten zase bicí soupravu zvících rozměrů, na které zvukař „Jägermeister Stage“ rozhodně nebyl připraven. Program tak nabral časový skluz, jehož se už pak nezbavil, ale brněnští nezmaři i tak zahráli dostatečně dlouho a na moc pěknou heavymetalovou notu, podobně jako před nedávnem v Plzni. Na hlavním pódiu mezitím propukla nefalšovaná německá stíhačka, jíž nás později provedli STEEL ENGRAVED, JADED HEART a AT VANCE, všichni vesměs nijak objevní, ale živě s dostatečnými prostředky pro přeskočení metalové jiskry, stejně jako ještě později MASTERPLAN (znovu s bicími „Marthuse“), kteří nicméně měli jako bonus v rukávu esa v podobě skladeb z jejich prvních dvou řadových alb.

To už jsme se pohybovali ve večerních hodinách, které poznamenal i opakovaný déšť a s ním natečení vody kamsi do elektroniky a další programové zdržení. Nejvíce jej odnesli HYPNOS, kteří mají na Basinfirefest skutečnou smůlu, ale po nich i všichni přihlížející, neboť následující sety doznaly díky tomu ne nepodstatného zkrácení. XIII. STOLETÍ proto rozhodně nezanechalo obvykle pozitivní dojem, kratší než by bylo zdrávo, byli i kanadští thrasheři ANNIHILATOR, z nichž alespoň prýštila chuť a energie hrát až do roztrhání těla, a korunu tomu nasadili ruští ARKONA, kteří měli být headlinerem sobotního večera, ovšem nějakých šest písní k tomu rozhodně nestačilo. Až jsem si říkal, jestli se jim kvůli té chvíli vůbec vyplatilo roztahovat plachtu s motivem nového alba „Yav“ a zvučit nástroje.

Nedělní ráno

Sváteční dopoledne zkazila podmračená obloha, která přinesla dlouhotrvající déšť a s ním i konec naděje na festivalovou pohodu, v níž se člověku po dvou předešlých slunečných dnech moc chtělo věřit. A do toho stále ta prazvláštní a nekonečná pivní smyčka...

V ní se jeden druh piva od pivovaru, který festival výhradně zaváží, čepuje pouze před areálem, a to do jednorázových kelímků, které si ovšem nesmíte vzít dovnitř do areálu. Do zálohovaného kelímku, se kterým vás naopak do areálu pustí, vám ho ale zase nenačepují, a pouze vám poradí, abyste si pak ono dotyčné pivo sami přelili (a jednorázový kelímek ihned vyhodili). Jenže s naplněním zálohovaného kelímku se zase ruší pravidlo o vpuštění dovnitř do areálu, protože s tím tam smíte, až když máte prázdno... nu, už od pátku jsem z toho (ne)systému měl opravdu podivný dojem, který nedělní pošmourné poledne jen zvýraznilo.

Začal jsem proto myslet na předčasné vyklizení pozic, kterému se mi nicméně dařilo odolávat zejména během setu další brněnské legendy KERN, v níž už bohužel nezpívá Jaroslav A. Kronek, ale díky současnému zpěvákovi Pavlovi Vackovi to téměř není poznat. Kapela zahrála klasiku („Miss aut“, „Exploze snů“, „Blízko nás“), které se jen tak nedá odolat, a tak jsem ještě přece jen vydržel. Na víc, než ortodoxní bigbít HARLEJe, který se zdá být nevyčerpatelným zdrojem pozitivní hudební energie, to ovšem nestačilo, a tak jsem znovu předčasně zamířil z brdského podhůří k domovu, lituje zejména prošvihnutí večerních TRIVIUM.

S odstupem několika dní viděno bych to ale nejspíš udělal znovu, možná i proto, abych si nezkazil převládající pozitivní dojem z celého festivalu. Přes některé zmíněné drobné výtky mi totiž byl výborný letním víkendovým průvodcem, který na nic nespěchá, s ničím se nestresuje a hlavně má téměř pořád po ruce nějakou tu dobrou muziku (což je vlastně ve světle mých výtek k sestavě některých minulých ročníků změna jako hrom!). Tak jen aby to pořadatelům vydrželo i nadále.

Foto: Gapa

Pozn.: Redaktor byl akreditován