NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud člověk holduje kytarovým ozvěnám minulých dekád, musí se v poslední době cítit jako hladový v čerstvě zásobeném lahůdkářství. Trojice WOODS, TEMPLES a KISHI BASHI ilustruje různé formy současného ohlížení se do minulosti rocku, popu a folku, různé formy nakládání s emancipovaným odkazem (nejen) 60. a 70. let.
Zástupci produktivní brooklynské indie scény WOODS letos přicházejí s osmým albem „With Light and with Love“, které nezůstává nic dlužné svému názvu. Americké trio sází na projasněné a odlehčené aranže, hravé a jiskřivé melodie, jednoduchost, ale nikoli banalitu. Na nové desce naleznete všechno od jímavých folkáren, přes dokonale padnoucí rockové (našinec by klidně použil slovo „bigbítové“) retro a skotačivé indie hitovky, to všechno zabalené do tradičně pestrého produkčního hávu, který prozrazuje kapelu se zdravým nadhledem. Vyrovnaný materiál sráží pod hranici euforie jenom prosté srovnání s minulou deskou „Bend Beyond“, která nabízela víc hitů i vrstevnatější sound. Ale i tak tohle vzácně vyrovnané dílo slunných a milujících inťošů spolehlivě rozsvítí den.
Zatímco brooklynští lesáci jsou na scéně od roku 2005, britští TEMPLES mají za sebou jen dva roky existence a debutovou desku „Sun Structures“. Jedno jim nelze upřít – slovník rockové psychedelie nastudovali dokonale (od „Aranží“ až po „Zástřih ofin“). Zamlžený zvuk, malátné vokály a čuch na výtečné riffy táhnou v nejlepších momentech jejich první desku ke Slunci. Nikdy vás sice nejspíš nedonutí souhlasit s tvrzením Noela Galaghera, že jde o nejlepší současnou britskou kapelu, každopádně songy jako ten titulní, euforická singlovka „Mesmerize“ nebo líně se převalující hádanka „A Question Isn´t Answered“ nezapřou kapelu, která staré formy ovládá suverénně. Škoda, že deska místy ztrácí dech, potýká se s nudně plochým zvukem a občas až příliš šilhá do teritoria, kde rukou železnou a myslí bystřejší vládnou Australané TAME IMPALA. Čas ukáže, jestli TEMPLES umí něco víc než imitovat sladké psychedelické bezčasí a dobový hairstyling...
A na závěr bezesporu největší bizár v podobě amerického houslisty Kaoru Ishibashiho a jeho hudebního projektu KISHI BASHI. Pokud obě předchozí kapely charakterizuje zřetelně ohraničená poetika, pak tohoto střapatého mužíka nejlépe vystihuje nálepka „totální eklektik“. Už šílený obal desky prezentuje nesmyslnou, přesto perverzně ladící směsici malířských motivů i stylů. KISHI BASHI tak trochu boří koncepci tohoto článku, protože jeho tvorba těká od art rockové kosmické pompy, přes hovězí analogové disco až po současné nadýchané indie zpívánky. Klidně v rámci jedné skladby. Balancování na hraně kýče je nejčastějším motivem druhé desky s libozvučným (klingonským?) názvem „Lighght“, která odhaluje Ishibashiho velkou sílu v podobě nesmírně chytlavých melodií, encyklopedického přehledu a vtipných houslových aranží i největší slabost: přebujelou megalomanii a zakrnělou sebekritiku. Deska spadající někam do kategorie „guilty pleasure“, nicméně i přes značnou nevyrovnanost pořád skýtající víc potěšení než viny.
WOODS - With Light And With Love: 8.5/10
(Woodsist, 2014, http://www.woodsist.com/woods/)
TEMPLES - Sun Structures: 7/10
(Heavenly Records, 2014, http://templestheband.com/)
KISHI BASHI - Lighght: 7/10
(Joyful Noise, 2014, http://www.kishibashi.com/)
TEMPLES - Sun Structures
TAME IMPALA model zapouští kořínky a zdá se, že alespoň prozatím si nemusíme zoufat. Odmyslím-li si až přehnaně přebuzený zvuk, nemající nic společného s dobovou produkcí, představuje "Sun Structures" velice solidní rockový výlet o 4 dekády zpět. Písním, které se snad i mohou po čase oposlouchat, neschází však solidní nápady a chytlavé melodické linky a stejně tak i uvěřitelná atmosféra. TEMPLES zkrátka baví.
Woods
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.