Trpělivost růže přináší! Jak jinak si vysvětlit, že se Slovensko teprve pár dní zpět dočkalo premiérové návštěvy DREAM THEATER, největší progmetalové kapely všech dob, ať už si o skutečném progresivním přístupu této v dnešní době již trošku vyčpělé legendy myslíte své. Ani si neumím představit, jak velký absťák po setkání s touto modlou mohli mít slovenští fandové a proto se vůbec nedivím zaplněnému NTC, které naši pětici vítalo s obdobnou intenzitou jako zlaté hokejisty z Göteborgu. A to přesto, že to zpočátku na nějakou výhru nevypadalo.

Když se totiž s odbytím devatenácté hodiny spustila opona a diváci konečně spatřili pány divadelníky v celé své kráse, měl zvukař plné ruce práce, aby jejich snažení nedopadlo malérem jako hrom. Zvuk se arénou tříštil na všechny světové strany, netušil, zda upřednostnit rychlé prsty páně Petrucciho, nebo radši jeho klávesového soka Jordana Rudesse a na poslech to nebylo příjemné ani zbla. Velkou počáteční skepsi ještě prohloubil nástup Jamese LaBrieho, který měl zřejmě trhnout rekord v „nahallovanosti“ jeho hlasu. Na tohle kdejaká koupelna nestačí. Naštěstí se po mnou nenáviděné „The Shattered Fortress“ situace začínala pomalu lepšit a počátkem komornějších poloh v „On The Backs Of Angels“ se konečně americké pětici začaly přičítat i první pozitivní bodíky.

Nutno uznat, že publiku nějaké zvukové trable příliš nemírnily nadšení a každá LaBrieho póza do davu, kytarová parádička Johna Petrucciho, virtuózní preludování Jordana Rudesse, jehož rychlé prsty jsme mohli obdivovat hezky zblízka díky skvělé práci kamer, či zdárně odprezentovaný přechod Mikea Manginiho vyvolalo bujaré nadšení (záměrně nezmiňuji sice výtečně hrajícího, ale sprostě utlumeného Myunga), takže se s tím DREAM THEATER ani nemuseli moc párat a úspěch by měli zaručen. Celou oslavu muzikantství však pojali s velkou parádou a hned od začátku bylo jasné, že se sem nepřišli rekreovat, nýbrž splatit svým fanouškům letitý dluh. Mělo se hrát 3 hodiny, což je porce nelehko konzumovatelná, ale díky zkušenému vedení publika a správného dávkování zaplněný sál vydržel bez reptání.

Než se tak mělo stát, bylo nutné přetrpět i dost hluchých míst, které se vzhledem upřednostňování novějšího materiálu nacházely v první polovině koncertu. Z nové desky nejpřesvědčivěji vyzněla „rushovksy“ laděná „The Looking Glass“, na druhé straně notně obtěžovala o bubenické sólo protáhlá instrumentálka „Enigma Machine“, kterou nad vodou držela snad jen povedená grafická prezentace. Ta mimo jiné i vypomohla i v patnáctiminutové pauze, která se ukázala nakonec jako zábavná a přínosná. Vedla se totiž v tradičním „divadelnickém“ hravém duchu a především osvěžující skeče z Youtube, kde to například jedenáctiletá Kala Scarpinksi bez pardonu svému vzoru natřela v cover verzi „Pull Me Under“, byly příjemným zpestřením.

V druhé části se DREAM THEATER společně s tvrdými riffy uvozující „The Mirror“ vrátili o 21 let zpět. Na vatová místa rázem nezbýval prostor, a snad za to mohla změna místa, přestal vadit i LaBrieho rušivý efekt. Trošku jsem podezíral Mikea Manginiho, že ho sólo krapet zmohlo, ale jinak svůj zásadní počin „Awake“ americký kvintet přednesl zdárně až do cílové uličky, kde už netrpělivě čekala prostinká „Space-Dye Vest“ - definice famózní práce s atmosférou a gradací písně. Lakonicky dodám, že ovace, které vybouřily s posledními tóny Rudessova nástroje (s komorním nastíněním na tohoto principála), byly nespravedlivě přisouzeny muži, který by jen stěží dal takovou nádheru dohromady.

K mému překvapení velmi přesvědčivě vyzněla „Illumination Theory“, u které i to lehce kýčovité smyčcové intermezzo v živém provedení mělo své opodstatnění, a než sál stihnul potemnět, byla kapela pryč. Chystala se však na velké finále, které patřilo největším okamžikům nejlepší desky DREAM THEATER - „Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory“.

Jestliže jsem až doteď tak nějak neutrálně prožíval slovenskou zastávku DREAM THEATER, zde již nebylo nač čekat. Vlna euforie se dostavila spolehlivě a trvala po celý půlhodinový přídavek. Považte sami: „Overture 1928“, „Strange Déja Vu“, instrumentální peklo „The Dance Of Eternity“ a fantastické dovršení příběhu „Finally Free“. Překrásné chvíle zakončené nekonečným „standing ovation“, které stvrdilo, že DREAM THEATER svůj dluh nejenže splatili, ale vrátili i s tučnými úroky.

Playlist: 1. část: False Awakening Suite, The Enemy Inside, The Shattered Fortress, On The Backs Of Angels, The Looking Glass, Trial Of Tears, Enigma Machine, Along For The Ride, Breaking All Illusions; 2. část: The Mirror, Lie, Lifting Shadows Of A Dream, Scarred, Space-Dye Vest, Illuminaton Theory; 3. část: Overture 1928, Strange Déjà Vu, The Dance Of Eternity, Finally Free

Více fotek v galerii Zdenka Hanouta.

Bratislava, Aegon aréna NTC - 25. července 2014

Redaktor byl akreditován.