Tradice, věrnost, jistota. Ne, nelekejte se, žádná volební kampaň se tady konat nebude. To jen DARKEST HOUR vydali další desku. Tito sveřepí chlapíci se prostě nehodlají pustit svého kopyta a se železnou pravidelností nám snad až do skonání věků budou předkládat čistočisté žánrové nahrávky. Pryč jsou však doby, kdy tyto pomáhaly definovat vzmáhající se metalcoreovou vlnu. Ta už má nějaký ten pátek svůj vrchol za sebou a zdá se, že se to samé týká i těchto amerických, můžeme už říci že, veteránů.

Avšak jestliže tato pesimistická slova lze aplikovat na mnohé interprety, kteří se svezli na určitém žánrovém boomu, rozhodně to alespoň prozatím neplatí pro tuto americkou kapelu. Výšezmiňované 3 opěrné body jejich v pořadí osmého manifestu se totiž derou na mysl možná mnohem více, než kdykoliv předtím.

Tradice

Nadále plně oddaní svému stylu, t.j. americké verzi švédského thrashingu, decentně okořeněné špetkou hardcore, nehodlají ustupovat ani o píď a nemají ani v úmyslu příliš dlouho hledět z okna svého rozjetého vlaku, aby zkontrolovali, co se to vlastně v současnosti venku děje. Máme tady sice jistou inklinaci k melodickým refrénům a nepopíratelný příklon k líbivějšímu soundu ("The Misery We Make", "Futurist" anebo skvělá hitovka "Anti-Axis"), tu však berme jako kompromis nutný ke splnění cíle - nezradit svoji hudbu, ale zároveň přitom nevařit z vody.

Věrnost

Silná to vlastnost DARKEST HOUR. Nepředstíraná, úpřímná a respekt budící. Nemůžu říct, že by mě poslední nahrávky, včetně této recenzované, dokázaly posadit na zadek takovým razantním způsobem, jak se to před devíti lety povedlo skvělému "Undoing Ruin", ale už jen neústupnost, s jakou tato sympatická skupina hodlá hájit svůj hudební rukopis, zasluhuje vysoké uznání. Když k tomu připočteme stále slušnou skladatelskou potenci, byť postupně se přeci jen pomalu ale jistě vyčerpávající, není nejmenší důvod složku se jménem této kapely založit do přihrádky s nápisem "Vyšeptané nuly".

Jistota

Že se s železnou pravidelností objeví nové kvalitní album s visačkou DARKEST HOUR zůstává jednou z nich. Za zdání lehké oposlouchanosti, který znalec diskografie Američanů může získat i poslechem tohoto bezejmenného alba, si může skupina paradoxně svým tvrdohlavým odmítáním jakýchkoliv cizorodých žánrových příměsí. Dá se začít nekonečná debata na téma "co je u jiných plus, musí vadit právě zde?", ale fakt je ten, že zrovna u takto koncipované hudby se ten pocit dostavuje jaksi rychleji.

Jenomže proti němu má tato skupina ještě stále velmi silný arzenál hitových a dobře šlapajících skladeb, které na druhou stranu spíše vyzdvihují pozitivní stránky jejího setrvání v tomto stylu. No tak a teď si vyberte! Nechci si však v každé druhé větě této recenze protiřečit. Mým záměrem je spíše vyzdvihnout kladné a záporné stránky současných DARKEST HOUR, přičemž i navzdory výtkám ty kladné zatím jednoznačně převažují.

Úplně na místě však stát tato pětice rovněž nehodlá. Přes hradbu stylově čistých nakládaček lze zpatřit dříve jen trochu tušené obrysy jemnější architektury, kterou představují právě skladby jako "Anti-Axis" s posluchačsky jednoznačně nejvstříčnějším refrénem v historii kapely anebo další "hitparádový" kousek "By The Starlight", směřující hlavně do sluchátek metalové omladiny. Takže jisté malé krůčky někam do dříve netušených dimenzí by tady také byly, nicméně jako celek je nahrávka stále pevně oběma nohama ve starých dobrých teritoriích.

Dobře a svižně se to opět poslouchá, což koneckonců platí pro všechny předchozí počiny DARKEST HOUR. Jejich deváté album je další nahrávkou, která nepostrádá tvůrčího ducha ani stále hmatatelný zápal pro věc. Odepisovat tuto skupinu před nájezdy nových a mladých dravců na metalové scéně by tak bylo velmi neuváženým činem.