Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po čtyřech letech je tu Freddym Cricienem vedená mordparta s novým albem. Osmým. A co je nového? Téměř nic. A to je možná dobře. Stále je to hardcorový energiťák, který nezpomaluje. MADBALL navíc přesně ví, jak postavit i s jednou kytarou chytlavé přímočaré pecky, které naživo v kotli vytvoří hardcorová nebesa.
MADBALL považuji spolu se SICK OF IT ALL za to nejlepší, co dala NYHC scéna světu. Obě dvě kapely dokáží ve svém věku rozdávat skrze hudbu čistokrevnou energii a hardcorovou radost. Silně melodické přes akordy hnané riffy, hardcorové halekačky a štěkavý zpěv, který tu a tam i intonuje a přechází až někam k syrovému a vysokorychlostnímu rock’n‘rollu. Nové album není nic jiného než esencí receptu, který MADBALL vyznávají už léta a který jednoduše funguje, jen jede na trochu vyšší rychlost.
Sestavu od minulého alba doplnil nový mladý bubeník, který do kapely mnoho přinesl. Mike Justian (UNEARTH, THE RED CHORD) je více než znát. Rytmika šlape na jedničku a dodává albu potřebný lauf, kytary jsou o něco naostřenější a ubylo raperských fragmentů ve vokálech. To je asi největší rozdíl oproti minulosti. Ač MADBALL stárnou, je jejich hudba kupodivu mnohem živelnější než v minulosti. Drobnosti jako hostovačka Candace z WALLS OF JERICHO jsou pak už jen třešničkou na dortu.
7,5 / 10
For The Cause (2018)
Hardcore Lives (2014)
Empire (2010)
Infiltrate The System (2007)
Legacy (2005)
Best Of Madball (2003)
NYHC (EP) (2002)
Hold It Down (2000)
Look My Way (1998)
Demonstrating My Style (1996)
Set It Off (1994)
Balls Of Destruction (1989)
Vydáno: 2014
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 31:55
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
